Tak snad asi nic.

4. února 2016 v 20:41 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
V hlavě, uprostřed lebi, vedle několika náhodně pohozených buněk, vydávajících se za mozek, se mi válí hned několik nápadů a témat k článkům. Psala bych, až bych brečela. Bohužel, času málo, fantazie nepracuje tak dobře jak by měla a i ta paměť už není, co bývala, tedy paradoxně tato neutěšená hromádka působí spíše jako špunt. Dokud nenapíšu o našem pobytu v nemocnici, o Matýskově chorobě a postupném uzdravování, o přístupu sester a o zázraku jménem nutriční terapeutka, nedá se pohnout dál. Jenže z původně sáhodlouhých, vtipných i srdceryvných příběhů, které na začátku vznikaly, se postupem času stala smutná torza v podobě holých vět. Teď už se dá jen zhruba říct, že Máťovi bylo strašně blbě, pak dostal léky a udělalo se mu líp. Sestry mě sra... točily do barevna, ale čím byl náš pobyt delší, jeho konec v nedohlednu a oběma bojujícím stranám docházelo, že zákopy jsou na takovou dobu příliš mělké, tím jasnější bylo, že se spolu musíme naučit vyjít, jinak celý dětský pavilon lehne popelem.

Lékaři se snažili, seč mohli, paní svačinářka velela celému oddělení pevnou rukou a vodu na kafe přidělovala v pravidelných intervalech a spravedlivých dávkách. Sestry pracovaly tvrdě a částečně i profesionálně, odmítaly pochopit, že ta hysterická blondýna, která po nich řve, že nedávají jejímu dítěti léky tak, jak mají, potřebuje jen klid a ticho. Popřípadě polstrovanou místnost. Že je zkroucená hrůzou a skrčená strachy, nemá tušení, co se s jejím Prvorozeným děje a i to málo, co vidí, se jí nelíbí. Že neútočí ze zášti, ale jako lvice chrání svá lvíčata, i ona považuje útok za nejlepší obranu. Mám matný dojem, že maličké školení na toto téma, jen tak symbolicky, z času na čas, by neuškodilo.

Asi poprvé za dobu Matyho života jsem poznala Nirvánu pobytu v nemocnici, kdy jsem tam nemusela připravovat a vozit jídlo. Mé dítě je zvláštní a jiné a tak se k němu musí i přistupovat. Zvláštně a jinak. Až do letošní zimy jsem tento fakt považovala za naše malé, soukrommé selhání a tiše a nenápadně jsem mu na pokoj pašovala jednotlivé porce. Místo chleba s Lučinou k večeři, který on jednak nesmí, poněvadž lepek a za druhé by jej ani nesežvýkal, jsem mu ohřívala poctivé domácí půlnoční omáčky. Neptejte se, kdy jsem je vařila, když jsem na dětském oddělení trávila dny a většinu nocí. Obdobně se svačinami, obědy, snídaněmi. Tentokrát se událo kouzlo. Druhý den našeho pobytu do pokoje vkráčela blonďatá víla se složkami a vysvětlila mi, že její magická moc spočívá v umění nadiktovat kuchyni co PŘESNĚ má Matějovi poslat. Když říkám přesně, myslím tím i detaily, jako zda nízkotučný jogurt bude višňový nebo jahodový. Pravidelně se mnou sestavovala menu a dělala i takové triky, jako teplé večeře a meruňkové kompoty k obědu. Je tomu čtrnáct dnů, co nás propustili a já čím dál tím víc přestávám věřit, že paní terapeutka byla z masa a kostí a opravdu nevkráčela do nemocnice přímo z lesa Řáholce.

Tentokrát to bylo dlouhé, náročné, zpestřené o horečky, záněty, zápaly, infekce, viry a epileptickou aktivitu takové síly, že jsem začínala mít strach, jestli se mladý pán ještě někdy probere. Probral. Jsem mu za to vděčná. Stejně jako doktorům a doktorkám, kteří mají na jeho aspoň částečném uzdravení lví podíl. A konečně i těm sestrám, páč nebyly všechny unavené, přepracované a řádně zpruzené, našly se i usměvavé, milé a moc hodné. Pořád ale trvám na tom, že pokud má člověk pocit, že by se měl za věnovaný úsměv odvděčit aspoň ledovými kaštany, někde v systému bude chyba.

Na nějakou dobu máme snad vybráno.
Teď vzhůru vstříc zářným zítřkům.
Poněvadž ty budou. To mi věřte. Mám před sebou výzvu sbalit celý svůj, J., Máťův i Šimonkův život do strašné spousty krabic a pytlů a posunout jej o několik kilometrů dál. Mám na to týden a ještě jsem nezačala. Jack Bauer je vedle mně máslo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie Marie | 5. února 2016 v 11:13 | Reagovat

Hlavně,že už je dobře a bude líp vám všem pospolu.

2 Marie Marie | 5. února 2016 v 11:13 | Reagovat

Hlavně,že už je dobře a bude líp vám všem pospolu.

3 andromaus andromaus | Web | 5. února 2016 v 23:46 | Reagovat

Držím palce ať je furt dobře.

4 Míša z Plzně Míša z Plzně | 8. února 2016 v 8:36 | Reagovat

Hlavně,že je dobře.
Držím vám palce.

5 Eva Eva | 9. února 2016 v 15:47 | Reagovat

Čtení vašich příspěvků pro mě vpodstatě vždycky znamená nějakou silnou tělesnou reakci - nejčastěji smích, resp. slzy v očích, dneska (ale vlastně to není poprvé) staženou prdel... Držím pěsti na stěhování! A přeju hodně sil a radosti!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama