Květen 2016

Geniální dítě

31. května 2016 v 17:25 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Je to tak. Už není žádných pochyb. Jedno z mých dětí (bůhví, možná dokonce obě) je geniální. Zatím, ve svých téměř čtyřech letech nechodí, nemluví, nechá se krmit a když mu dáte dost cenný elektronický přístroj, jako třeba chytrý telefon, neomylně s ním švihne o nejbližší tvrdou hranu, displayem napřed. Ale to nevadí. Nedávno jsme zjistili, že Šimonovy skryté kvality dřímají v tmavých koutech jeho malého mozečku a není nic snažšího, než je upotřebit.

Dětský tablet z Tesca. Elektronická hračka pro mimina, která, když stisknete jeden z jejích mnoha knoflíků, vydá zvuk. Na přání vám předvede bučení krávy, zahraje melodii nebo napočítá do sedmi. Mí chlapečci do ní bezhlavě buší v naději, že z ní některou z těchto aktivit vyloudí a výskají radostí pokaždé, když se jim to povede. Zejména Šimonek tablet miluje láskou dětskou neomezenou, dokonce s ním spí. Jak jsme vypozorovali, nejraději má zvuky zvířátek a počty. Které ovšem nemám ráda já, páč paní v krabičce nejdřív zvolenou číslici pojmenuje a pak se ozve patřičný počet pípnutí. Řeknu vám, že 7 x 80 je velmi vysoký počet na pouhých patnáct minut. Tedy po čtvrthodině většinou přicházím a přepínám na "Kočka. Mňau. Prase. Chro. Krava. Bú." To poslední slovo neobsahuje hrubku, pozor. Hračka je, jak jsme postupem času zjistili, dvojjazyčná. Ovšem na co už naše malé, hloupé, inženýrské mozky nestačily, byl magický gombík, který mezi jednotlivými variantami přepíná. Ten zná jen náš Šimonek. Marně jsme z něj mámili, jak to dělá. Zarytě mlčí. Ani čokoládové úplatky, ani hrozba domácího vězení s ním nepohly. Mlčí, skrývá své tajemství a vytáčí nás do ruda, když se z ložnice při usínání ozývá:" Tři. Píp. Píp. Píp. Pět. Píp. Píp. Píp. Píp. Píp. Štyri. Píp. Píp. Píp. Píp."

Další oblíbenou kratochvílí malého génia je televize. Nikoli její sledování, ale třískání s obrazovkou o zeď. Skousla bych to, kdybychom doma měli Teslu za 350,-, ovšem u plazmy za deset si nejsem moc jistá prospěšností Šimonkovy intenzivní péče. Abych nekecala, zmalovala bych mu zadek do modra pokaždé, když si k té bedně klekne a začne mlátit. Nemůžu. Mentálně postiženému dítku můžete opakovat do zblbnutí, že se něco nesmí, ale je to horší, než onen pověstný hrách na zeď. Tedy nezbývá než netrestat, jen tiše trpět.
Což jsme vydrželi několik týdnů, ale když začala ze stěny opadávat barva v místech, kde se setkávala s obrazovkou, došli jsme k logickému závěru, že musíme zakročit. Koupili jsme vyšší stolek. Několik dnů byl klid. Pak naše geniální dítě zjistilo, že když to nejde zepředu, půjde to ze strany. Kruciš. Posunuli jsme televizi hodně hodně dozadu, až ke zdi tak, že skoro přepadávala. Týden jsme si užívali beztřískacího ticha. Než Šimon objevil podstavec, na kterém jeho kouzelná bedýnka stojí a díky němu si ji přitáhl blíž, tam, kam jeho krátké ručičky dosáhnou. Sakra. J. koupil držák na zeď. Když ho přivezl domů a KONEČNĚ si k němu přečetl návod, zjistil, že na sádrokartonové zdi neudrží ani plyšového medvídka, natož desetikilovou krabici. No do pytle.
Začali jsme držet hlídky. Několik týdnů jsme bivakovali uprostřed obýváku a vždy, když se benjamínek vydal inkriminovaným směrem, zakročili jsme. Bylo to náročné na čas i na naše nervy. A bylo to k ničemu, páč když člověk žije uprostřed obývacího pokoje, existují situace, a není jich málo, kdy musí svůj hlavní stan opustit. Těchto chvil Šimonek využíval se stoptrocentní úspěšností.

Minulý týden jsem na to přišla. Stolek pod televizí obsahuje šuplíky, které, když jsou vytaženy, brání malému lumpovi v likvidačních praktikách. Pravda, nezastaví ho úplně, není to žádný blbec, ale svým zajímavým obsahem (rodné listy a adaptér k vyhřívané dece) jej malounko přibrzdí. Ve valné většině případů pak dítě zapomene, kam mělo namířeno a volí jinou hračku. Blahopřála jsem si, jakého mám fištróna.
Včera jsem Šímu načapala, jak se ukázkově zvedl do kleku, zasunul postupně všechny tři zásuvky (i když jsem do jedné, co by lákadlo, nainstalovala svůj mobil) a vrhnul se k obrazovce.
Jenže tahle hra, kdo dočůrá vejš, se dá hrát ve dvou, víš, chlapečku?
Prostě jsem tu pitomou bednu přilepila lepící páskou.
Už s ní nehne ani o centimetr.
Tak.

Dnes, před několika minutami, zrovna, když jsem vytahovala sušenky z rozpálené trouby, jsem z obýváku zaslechla něco, co znělo jako zvuk trhající se izolepy.
Jak říkám. Je geniální, to je bez diskuze. Teď už jen zjistit, která internántní škola pro nadané děti je od nás nejdál.

Učím se cizí jazyky, momentálně německy

22. května 2016 v 21:13 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Mé děti nemluví. Ne, že by byly permanentně naštvané na celý svět, byť i takováto možnost existuje, ale víc pravděpodobné je, že to prostě neumí. Ať chca nebo nechca, nehovoří.

Žvatlají. Z času na čas přidají slabiku či písmeno, čistě pro naše široké úsměvy, kterými se evidentně velmi dobře baví, ale větší úspěchy na poli společenské konverzace jsme zatím nezaznamenali. Pro pozdě přišedší, jednomu synovi je bezmála deset, druhý za chvíli oslaví čtyři roky. Jestli mě nenasere.

Donedávna oba ovládali ANO a NE. Znaky. Kroutit hlavami až do odšroubování, to by jim šlo, ale kloudné odpovědi, aby z nich člověk páčil odsávačkou na nudle. Matýsek, když se zdravě naštve, zvládne i NE verbální, ale jelikož k tomu musí být opravdu vytočen do fialova (kontrola chrupu nebo nedostatek sirupu v pití), moc často jej z této dovednosti nezkoušíme. Šimonek zarytě mlčí. A žvatlá. "Da da da, dé dé dé. ÍÍÍÍÍch." Na což starší bratr kontruje: "Opa opa, pa pa pa."

Až doteď mi to bylo jedno. Z času na čas se zaposlouchám, zda jejich rozhovor nenabírá na logice, někdy se dokonce do konverzace zapojím (a vůbec si při tom nepřipadám jako debil) "Opravdu? Da dá du? No nevykládej!", ale většinu času jde dětské žvatlání mimo mě.

Avšak dnes jsme nejspíš narazili na jádro pudla. Jak pevně věřím a doufám, byl konečně objeven Důvod a Příčina absence řeči a teď už to půjde jako po másle, za chvíli si s kluky pokecáme.

Na návštěvě u babičky jsem se při skládání oblečení v ložnici zaposlouchala do toho, co se děje v kuchyni.
"Opa, opa opa!"
"ÍÍÍÍÍÍÍchch ta ta ta."
"No pánové," (babička) "jestli ona vás ta maminka nemá s nějakým Němcem? To je samý opa, samý Ich, du... Budeme se jí muset zeptat."
....
"Ne! Na to nesahej! Trouba pálí! Sakra, jak se to řekne... HEISS!.... No vidíš, jak to de."

Načež jsem pukla smíchy.

Jahody budou! Howgh.

13. května 2016 v 11:33 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....

Miluju je. Na jakýkoliv způsob. Čerstvé, rovnou ze záhonku, v buchtě, pod šlehačkou, na pudingu.... kromě španělských skleníkových bych se jimi mohla cpát od rána do večera.
A proto se nově nabytá zahrádka tak trochu nabízela. No dobře, úplně se mi cpala do očí. "Sem! Sem je zasaď! Tady je ještě kousek míííísta!!!" Nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Kamarádka K., nadšený mičurinec, mi dopodrobna vykreslila kde je koupíme, jakou odrůdu, jak je budeme sázet, jak okopávat a jak hnojit, podala mi velmi detailní a barvitý návod, jak se ke svému mlsu dostanu. Dle jejího popisu se jednalo o jedno, maximálně dvě lusknutí prsty a záhon bude plný krásných, obrovských, rudých jahod.

To bylo v únoru.
Pak přišel březen.
"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.
"Nemám."
Takhle nějak vypadala naše celoměsíční konverzace.
Přísahám, po každém tomto rozhovoru jsem si navlékla J. pracáky, své prďácké zahradnické rukavičky a chystala se kopat. Že z toho povětšinou sešlo, za to já nemůžu, to Okolnosti.

Duben.
"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.
"Nemám."
Místo rukavice jsem sbalila dítko a vyrazila na prázdniny. Ano, se svědomím zakousnutým hluboko do mé černé dušičky, že FURT-SAKRA-POŘÁDJEŠTĚ nemám záhon na jahody.

V květnu jsem se rozhodla, že jsem nespolehlivá, líná, neochotná a shnilá jako loňské třešně, a za trest si žádné jahody nezasloužím. Tak.
"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.
"Nemám."
Ale tentokrát jsem dodala: "A ani mít nebudu. Už je stejnak pozdě. Do června mi nic neporodí."
"No to bych se na to podívala!" sevřela K. své drobné dlaně v pěst. A vyrazila do zahradnictví pro sazenice se slovy "JÁ chci na tvé zahradě JAHODY! Ještě LETOS!"
Navlékla jsem si J. pracáky, své zelené rukavice a vykročila.
"Nééééé. Třeba ještě zapomene," kecla jsem si k počítači.

"Zítra ti přivezu ty sazenice. Není toho moc, ale do buchty stačí."
Kruciš.
Navlékla jsem si pracáky a rukavice. Tentokrát definitivně.

Máte někdo představu, co to znamená udělat z trávníku záhon, ten porýt, nakompostovat, pohnojit, pohrabat a připravit k sázení? Ano. Věřím, že všichni. Kromě MNĚ. Představovala jsem si to opravdu jako Hurvínek Pouštní bouři. Sem píchnu kolík, sem taky, pak si vezmu rýč a trošku to pozobracím.
Chm.
Po třech hodinách neustávající dřiny jsem měla strhnuto asi 50cm čtverečných mechu a trávy, plnou polovinu popelnice na bioodpad a mozoly na rukou. Potila jsem se jako dveře od chléva a když jsem se postavila a narovnala záda, neviděla jsem skrz mžitky ani záhon, ani zahradu, ba ani dům.
Na jahody jsem přestávala mít chuť.

Za dva dny byla práce hotova a K. slavnostně vyndávala z kufru auta sazenice, kterých /cituji:/ "nebylo moc, ale do buchet stačí."
40! Slovy čtyřicet sazenic jahod. Začalo mi praskat v zádech a potily se mi dlaně.
Ale abych nevypadala jako nevděčná potvora, já K. vděčná jsem! A to moc. Nebýt jí, nikdy bych ten záhon nedala dokupy, nikdy bych si sazenice nekoupila, nikdy bych se nedívala, jak mi ty chuděrky osychají (ale to až pak). A nikdy bych nezažila pocit dobře udělané práce a velké těšení na svou první úrodu. Bude-li nějaká.
Nabídla jsem K. peníze. Že za sazenice ráda zaplatím, přeci mi nebude dotovat mlsnou.
"Nechci. To mají kluci k svátku."
"Ten mají za dlouho."
"Já od tebe nic nechci. Chci, abys je zasadila."
Hm.
Poděkovala jsem a v duchu došla k závěru, že budu K. a její potomky cpát jahodama při každé návštěvě a na zimu jí vrazím pytlík do mrazáku, aby měli. Tak.

Klečela jsem na svém FUNGL novém záhonku, sázela rostlinky a ladila svou jahodovou teorii do dokonalosti. Až (a jestli) budou, natrhám K. ke kafi, dám jí na to šlehačku, upeču jí jahodovou bublaninu a něco jí rozmixuju do zmrzliny. Při každé návštěvě. Aby viděla, jakou mi udělala radost. Tak.
Měla jsem ze sebe fakt dobrý pocit.

Jenže, když bylo KONEČNĚ zasazeno, pohnojeno, zalito, přikryto a tedy vlastně hotovo, začal mi vzadu v mozku hlodat takový malý červíček. Jako když jste šli do krámu pro vajíčka, nesete dvě igelitky zeleniny a salámů, samozřejmě bez vajec a celou cestu uvažujete, jestli jste na něco nezapomněli. Pyšně jsem rovnala svou zkroucenou kostru nad čtyřiceti sazeničkami v zemi a pak se mi konečně rozsvítilo.

K. nesnáší jahody.

Vím to. Odjakživa jsem to věděla. Cibuli a jahody. Jenže její nadšení pro věc mě ukolébalo k zapomnění a já si vůbec neuvědomovala tato základní fakta.
Což ovšem znamená, že mám tu nejúžasnější kamarádku na světě.
Děkuji, K., slibuji, ke kafi ani jedna jahoda. Třeba budou třešně ;-)