Červen 2016

Síla myšlenky

30. června 2016 v 16:31 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
V noci jsem se probudila příšernou bolestí zad. Nemohla jsem natáhnout ruku, obrátit se z boku na bok, jak se o chvíli později ukázalo, nedokázala jsem se zvednout z postele. Což byl trochu problém, páč záchod byl v danou chvíli opravdu velmi daleko.
Snažila jsem se najít nejméně bolestivý způsob, jak se tam dostat. Při té příležitosti jsem schodila ze stolu dvě knihy, traktor, chůvičku a téměř jsem se udusila polštářem. Kupodivu, Šimonek spinkal třicet čísel od mé malé soukromé bitvy jako dřevíčko. Dobře tak. Nakonec jsem se do stoje dostala, ale bylo to s vypětím posledních sil. Došourala jsem se, kam jsem potřebovala a pro sklenici s vodou.

Sakra. Stála jsem nad dřezem, mžourala do tmavé kuchyně a přemýšlela, co budu dělat. V mé situaci jsou záda v háji opravdu v háji. Potřebuju děti zvedat, nosit, poponášet, vkládat do kočárků, do vany a do postele, pomáhat přes vysoký práh, nakládat a vykládat z auta, chytat při pokusu o útěk ze zahrady. Musím fungovat na sto procent, ani jeden z mých milovaných pokladů mi moc nepomůže. I když Šimonkovo nově objevené lezení by se dalo považovat za jistý druh samostatnosti, v dané situaci je pro mě poněkud nežádoucí, aby vzal čáru z prostředka zahrady a já musela provozovat prostná při snaze dostat se z křesla.

Vzpomněla jsem si, že mám někde v knihovně uložen poklad moderní medicíny. Tedy vlastně její pravý opak. L. Hay - Miluj svůj život. Studnice samoléčitelské moudrosti, alternativní medicína v kostce. Ta bude vědět, co dělat. Nedbaje Matýskova klidného spánku, vplížila jsem se do jeho pokoje a rychle a tiše jsem našla, co jsem potřebovala. Ba, v téměř naprosté tmě a poté, co knihy do knihovny nějakým omylem vkládala Zřítelnice oka mého (rozuměj sázel je tam bez ladu a skladu, takže se Španělština pro samouky vyskytla vedle Terry Prattcheta a Dějiny svobodného zednářství zejí uprostřed mé růžové edice), potřebovala jsem slabou půl hodinku, abych Miluj svůj život vytáhla z obklíčení Rudolfem Steklačem a Isacem Asimovem. (Já to J. jednou spočítám. Až bude hledat nějaký svůj počítačový nesmysl, nakreslím mu pirátskou mapku s centrem v mém jahodovém záhoně.)

Pé, pé, pé jako páteř, bloudila jsem jmenným rejstříkem. "Páteř krční, páteř bederní, páteř hrudní, kostrč.... " všechno tam bylo. Nalistovala jsem stranu 183, abych se dozvěděla, že:

"PÁTEŘ je opěrný systém. Problémy v oblasti zad signalizují, že necítíme pevnou oporu. Příliš často se domníváme, že naší oporou je práce, rodina nebo příbuzní; ve skutečnosti nás bezvýhradně podporuje Vesmír, život sám. Problémy s hrudní páteří souvisejí s pocitem nedostatku citové opory. Manžel, manželka, milenec, přítel, nadřízený vám podle vašeho názoru nerozumějí nebo vás nepodporují."

No jejej! Láska mého života byla velmi, velmi dlouho za devatero horami a devatero řekami, daleko, na služební cestě. Což znamená, že už několik týdnů mé tělo, má mysl, já sama, všichni trpíme pocitem "nemá mě kdo obejmout!" Tak proto mě bolí záda! Prozření bylo neskutečně uvolňující a osvobozující. První krok samoléčby jsem měla za sebou. Zjistila jsem, že už se můžu bez bolesti nadechnout.
Nalistovala jsem ještě stránku s dobrými radami, jak své psychosomatické potíže léčit. L. Hay radí, abychom si v jejím seznamu nemocí našli tu správnou mantru a opakovali si ji kdykoli nás bebíčko zabolí, v mém případě bez ustání, až do zblbnutí.

"Mám se ráda a jsem se sebou spokojená. Život mne má rád a je mi oporou."

Spokojená jako želva jsem knihu odložila a šla provést menší gymnastickou etudu, abych se dostala do postele. Když se mi tam konečně podařilo nainstalovat a záda jsem jakž takž necítila, začala jsem s opakováním. Mám se ráda.... Mám se ráda... Mám se ráda.... Až jsem z toho usnula.

Příběhu věřit můžete nebo ne. Je to úplně jedno. Že existují lidé, kteří se umí sami vyléčit z rakoviny, je už dnes celkem rozšířená legenda. Ovšem není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Mou pravdou je, že jsem se ráno probudila čilá a rovná, páteř jsem měla jako ze škatulky.
Možná za to mohla L. Hay, možná modlitbička, kterou jsem si mumlala nad ránem místo počítání oveček.

A možná to byly ty dva brufeny, které jsem do sebe ve tři ráno nacpala.



P.S. každopádně teď už je večer a záda jsou pořád jako nová.

Když se daří, tak se daří

21. června 2016 v 7:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
To, že jsem si jako každá matka přála zdravé a normální děti, to je nad slunce jasné. To by chtěla každá. Z mně neznámých důvodů se Vesmír rozhodl, že mi tu radost nedopřeje. Když se to stalo poprvé, považovala jsem to za nešťastnou náhodu a svého prvorozeného vychovávala s láskou a péčí sobě vlastní. Když se i druhý syn narodil postižený, začalo mi to malounko vrtat v hlavě. Co že jsem tomu Vesmíru zrovna já, taková hodná holka, provedla. A ne, do třetice všeho dobrého riskovat nebudu.
Každopádně jsem u Šimonka velmi, velmi dlouho doufala, že tentokrát to vyšlo. Že TENTOKRÁT bylo a je všechno v pořádku a my se můžeme těšit ze zdravého chlapečka, který nám toho prvního potáhne po vývojové linii dál a výš. Naučí ho lézt, chodit, mluvit. Tak to přeci bývá, ten rychlejší a chytřejší pomáhá tomu pomalejšímu. Chm. Zatím se druhorozený Šimon naučil od prvorozeného Matěje cumlat palec a třískat s televizí o zeď. Ale nevadí, nevzdáváme se.
Zvláště poté ne, kdy se u nás znovu dějí zázraky. Ano, už zase. Až tak šťastná famílie jsme.

Abychom rozchodili Matýska, pořídili jsme několikero chodítek, speciálních, ortopedických botiček, do nichž jsme mu nechali vytvořit vložky na míru, a spoustu dalších udělátek a pomůcek. Pravda, dílčích úspěchů jsme dosáhli než přišla ta mrcha epilepsie, ale nikdy se nedostal dál než na pár samostatných metrů chůze. Rozhodli jsme se, že by stačilo, kdyby aspoň uměl lézt. Kdyby se uměl aspoň nějak sám pohybovat. Tříleté dítě sedící na bobečku jako pecka a vřískající, že nedosáhne na láhev půl metru od něj je, mírně řečeno, vopruz. Pořídili jsme mu lozítko. Věc, která sestává ze dvou zahnutých hliníkových tyčí, opatřených kolečky, s koženým pásem, spojujícím celé to dílo. Výrobní cena 52,- KáČé, ovšem firma si nechá zaplatit v řádu tisíců. Paráda. Ale co bychom pro naše děťátko neudělali.
Lozítko leží pod Matýskovou postelí dobře šestým rokem a i tomu Šimonkovi je buřt. Vozí se na něm děti návštěv. Aspoň někdo.
Matýsek se nakonec naučil pohybovat sám, svým speciálním způsobem. Sedí na zadku a odráží se rukama. Jednu dlaň má otočenu vpřed, druhou vzad, z čehož se jeho otci zvedá žaludek. Nevadí. Hlavně, že je sám schopen dojít ke dveřím na terasu a mlátit s nimi do strhání pantů.

Teď mě tak napadá - proč ti moji kluci musí imrvére s něčím třískat? Nějaká dětská frustrace? Nebo jsou to jen malí prevíti?

Když se začal jeho mladší bratr plazit po břiše, bouchli jsme šampus. Hurá! Pohybuje se o dva roky dříve než Matěj! To bude dobrý. Teď už jen, aby se zvedl na čtyři, pak na dvě a vysokoškolský titul bude nadosah. My věděli, že život nemůže být tak krutý. Tehdy. Jsme to věděli. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Evidentně příliš nahlas.
Dnes, dva roky poté jsme jiného, racionálnějšího názoru. Šimonek se stále plazí po břiše, jednu ruku opřenou v lokti, druhou se odstrkává. Bezpečně vím, že na té jedné ruce má mozol přes půl paže a vsadím boty, že kdybych mu nechala ruku zrentgenovat, nemnohý ortoped by nad tou deformací padl do mdlob.

Takže i z těchto důvodů jsem včera otvírala historicky druhou láhev šampaňského.
Seděla jsem na terase, krafala po telefonu a sledovala děti, které si hrály přede mnou na dece. Takové milé, líné odpoledne. Načež se Šimonek rozhodl, že je mu terasa málo a vyrazil na cesty. Bylo mi jasné, že daleko nedojde, neboť jako správná rozmazlená paneláková květika on trávu nerad. Přes veškeré naše snahy je ten zelený koberec kolem domu eklhaft a po něm se prostě neplazí. Jaké tedy bylo moje překvapení, když se dítě doplazilo k okraji deky, zabořilo ruce do ještě vlhké trávy po dešti, a nejspíš právě proto se zvedlo na všechny čtyři. Přestala jsem mluvit a sledovala, co bude dál. Dítě se zkusmo zhouplo, otestovalo svaly a klouby, a když tyto prošly předstartovní kontrolou, vyrazilo. Pěkně po čtyřech, levá pravá, jako by to uměl odjakživa.

Z lebky mi spadla čelist a z ruky telefon. Dívala jsem se na Šímu, jak si to pěkně po čtyřech štráduje zahradou, jakoby se nechumelilo a nevěřila jsem svému vetchému zraku.

Zase máme naději. Třeba jednou.... možná.... za pár let..... by mohl i chodit.
Stačí jen věřit, že se může stát něco úžasného.

Jednou to přijít muselo

19. června 2016 v 13:45 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Tak strašně dlouho jsem si přála tenhle článek napsat. Co se k nám ta hnusná nemoc nastěhovala, modlila jsem se přesně za tento okamžik. A když konečně nastal, nenašla jsem odvahu.
Leta jsem si chystala článek do tohoto psychedelického veřejného deníku, ve kterém budu výskat a skákat metr dvacet (ne, že bych do takové výšky někdy vyskočila) a vyjádřím tu nepopsatelnou radost, kterou mám, protože náš prvorozený je konečně bez záchvatů.
Jenže pak, když ta chvíle psát ve finále nadešla, naprosto iracionálně mě přepadl strach, že náš soukrommý rodinný zázrak zakřiknu. Že tím, že kouzlo vyřknu, ztratí svou moc. Je tomu několik měsíců a já se pořád ještě bojím. Ano, měsíců, tak dlouho se odhodlávám, až takovou hrůzu ve mně ta nemoc budí. Takže tento příspěvek nebude v žádném případě o tom, že jsem Matýska neviděla už tolik dnů dostat epileptický záchvat, ale budu psát o jeho sbírce známek. A všichni se budeme tvářit, jakože bagr.

Tak tedy: Jsou tomu čtyři měsíce a nějaké drobné, co náš Matěj přestal sbírat známky.


Ach. A je to venku.

Je to neskutečná úleva, nemuset ho hlídat každou minutu, každou vteřinu, být pořád po ruce, pořád chytat padající tělíčko. Nevyskakovat při každém hlasitějším zvuku leknutím. Nemuset dítě obkládat polštáři, nemuset hlídat hrany a rohy. Nemuset se bát ho vykoupat, páč ve vaně jsou všechna bezpečnostní opatření k prdu. Nemuset foukat boule, ledovat naražené kosti a klouby. Nemuset se dívat na slzy kanoucí po dětské tváři, poněvadž to bolí a je to moje vina. Já jsem tady ta dospělá, ta, která zodpovídá za všechny bolístky a bebíčka. Za každou ránu a modřinu. Já jsem ta, která jim má umět zabránit, když on sám nemůže. A já to tolikrát nedokázala. A tolikrát jsem se dívala do těch smutných modrých očí.
Teď od něj můžu v klidu odejít i několik metrů. A nemusím se bát. Můžu ho posadit ke stolu. Můžu ho pustit hrát si na zem. Můžu ho nechat s bratrem v dětském pokoji a v klidu pracovat. Můžu ho nechat na zahradě a dojít pro hrneček s pitím. Můžu ho vzít za ruce a ujít několik kroků. Můžu ho krmit a nebát se, že se udusí. Teď můžu takových věcí..... Co já. On! Teď může všechno na světě.

Modlím se, aby se to už NIKDY nestalo. Aby se to svinstvo už nevrátilo. Vím, že o tom nerozhoduju, ale přát si to můžu. A prosit za svého syna.

Napsala jsem to. Vypsala jsem si dušičku ze svého nepopsatelného štěstí. A i kdyby to zítra přestala být pravda, dnešek ještě neskončil. Je potřeba si ho náležitě užít.