Červenec 2016

Příště, prosím, bez emocí.

16. července 2016 v 20:25 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Matýsek teď prochází složitým obdobím. Pořád si říkám, že v devíti letech je na pubertu ještě brzy, ale evidentně se velmi mýlím a Matka Příroda, ve své nekonečné moudrosti, se mi snaží vysvětlit, jak se věci mají. Děkuji, již jsem syta. Chlapeček objevil svobodnou vůli, nenaplněné touhy a nesplnitelná přání. A rozhodl se jich držet jako klíště. Začal na svých stanoviscích trvat a neustoupit ani o cenťák. Rozhodl se, že už je dost velký na to, aby se mohl celý den vozit autem a zejména na fakt, že si to může přát a nenechat se odbýt. Chce a chce velmi. Chce od rána do večera a pokud mu není vyhověno, předvádí nám své hluboké znalosti o devíti kruzích pekla. Chce cokoliv. Jíst, jet autem, koukat na telku, bít bratra, bít mně, rozhazovat sušenky po obýváku, koupat se, chodit domem tam a zpátky, jet autem, sundat si tričko, pít pivo, nejít spát, jet autem, něco, o čem ještě neví co přesně to je, ale chce to teď a chce to MOC. Pokud se to nestane do před půl hodinou, začne ječet.

Jsou to stavy, na které nejsem zvyklá a se kterými si neumím poradit. Což mou malou osůbku velmi rozčiluje. Ba co víc, vytáčí mě do modra, jak ten kluk sedí na gauči s prdelkou na půl žerdi, tak tak, že nespadne a chce už posedmé během patnácti minut jít k autu a někam jet. Nemám tušení kam, zdá se, že na tom ani moc nezáleží, ale je VELMI důležité, aby se do vozu dostal a odjel. Původně jsem se rozhodla, že jednou za den polevím a NĚKAM pojedeme. Většinou ho vozím po dálnici tam a zpátky. Považuje to za velkou legraci a jeho touha je tím, zdá se, aspoň na nějakou dobu ukojena. Mně už to tak moc vtipné nepřipadá, zvláště proto, že po cestě míjíme semafor u opravy vozovky, který spíná zelenou na symbolických pět vteřin ať stojím z kterékoliv strany, ale červená na něm vydrží klidně půl dne. A pak taky kruhový objezd v Dolní Lhotě, na který se dá najet pouze od severu a pouze v liché týdny. Jinak bývá plně obsazen. Tedy tyto vyjížďky bůhvíjak nemiluju. Když svého času náš milovaný prvorozený počet výletů zvýšil na čtyři a i to začalo být málo, utla jsem tomu tipec.

Takže mám doma dost zpruzelého předpuberťáka, který nemůže ani chodit, ani mluvit, tedy mi ani nemůže od plic vynadat a nazvat mě nejhorší matkou na světě. Což by určitě velmi rád udělal, ale vlastně ani nemusí, neb nasranost jeho výrazu tváře hovoří za vše. Sedí na zemi, tahá se za triko a vříská. Takhle my trávíme ony vytoužené prázdniny. Volné dny, kdy budeme konečně spolu pohromadě, budeme si užívat zahrady a nebudeme muset ráno brzy vstávat. Abych výše zmíněné uvedla na pravou míru, až doteď lilo, Šimonek se izoluje od společnosti a zavírá se do koupelny a budíček máme v šest. Neptejte se mně proč, já to nevím.

Začíná to být otravné a únavné. Vlastně Matýskovo chování dost leze na nervy a když leze na nervy cholerické hysterce, je zaděláno na malér. Což si Máťulka ve své inteligenci evidentně neuvědomuje. Nevidí mraky, stahující se mi na čele a nevidí pěstičky, které se mi mimoděk svírají po bocích. Ne, neuhodila bych ho. Aspoň ne moc. Zatím jsme se dostali k plácnutí přes plínku, ze kterého měl spíš bžundu, než aby ho vytrestalo a popravdě, mně se taky moc neulevilo. Tak raději ječím. Řvu, až mi hlasivky prskají, nevybírám výrazivo a očekávám telefonát městské policie nebo sociální péče. Jeho chování vydržím tolerovat maximálně několik hodin v kuse, trpělivě konejším, vysvětluju, pátrám po příčině jeho vzteku a kňourání, jezdím autem, houpu v náručí, vodím po bytě, snažím se, seč mohu. Když všechny mé zbraně selžou, bouchnu, jako ten papiňák. Prostě se vyřvu, vydejchám a naberu dost sil na několik dalších hodin kňourání a kvílení.

Jako tuhle. Máťa se mi snažil říct, že i když před půl hodinou vdechnul poměrně bohatou snídani, je ve vývinu a mám okamžite přihrát další bohatě namazaný krajíc. Nechápala jsem, co po mně chce, jídlo bylo v daném okamžiku to poslední, co by mi přišlo na um. Matěj sám o sobě není žádný cvalík, váží necelých 30kg a dva jogurty s půlkou bezlepkové vánočky považuji za dost vydatné jídlo, aby vydrželo aspoň na dvě hodiny. Mýlila jsem se. Matýsek začal klidně, s rozmyslem, snažil se mi svými specifickými způsoby nazančit, že zmírá hladem. Což znamená, že mi seděl u nohou, objímal mi kolena, své studánkově modré oči vpíjel do těch mých a říkal Áááá. Ne, fakt mi nedocvaklo. Nedošlo mi to ani po půl hodině, kdy se mnou chlapeček začal ztrácet trpělivost a přidal ve svém Áááá na intenzitě a hlasitosti. Šoupal se dokolečka po kuchyni a kvičel. Začínalo to být malounko nepříjemné a Šimonek se v koupelně zavřel. Když mi konečně došlo o co jde, byli jsme už všichni dost načuření. Posadila jsem dítě na gauč a nakrmila. Jenže jeho vztek to nezmírnilo, a nejspíš aby zdůraznil jak STRAŠNĚ jsem ho svou nedůvtipností nasrala, sáhl na stůl a shodil z něj mou oblíbenou misku. Naši jedinou červenou misku s glazurou, kterou daná firma už nevyrábí. Teď nám zbývají už jen ty ošklivé krémové a má nejnenáviděnější - pohřební černá. Fakt tu mou oblíbenou roztřískal na sto malých kusů. A s jakou chutí a entuziasmem! Nakonec se ještě usmál, asi sám sebe překvapil, jak zlý a zákeřný dokáže být. Byla to poslední kapka. Temeno hlavy se mi odklopilo, proud páry tudy vytryskl jako lázeňské vřídlo a mě popadl amok. Drapla jsem Máťu za ramínka, třásla s ním a křičela, že je to nejodpornější stvoření na světě, potvora a lump, který mamince jen škodí a rozbíjí jí věci. A že si má okamžitě sbalit dvě plínky a medvěda na spaní, stěhuje se do Klokánku. S těmi slovy jsem jej posadila doprostřed jeho pokoje, třískla za sebou dveřmi a odsupěla. Ne, nejsem na sebe pyšná. Mrzelo mě to v okamžiku, kdy jsem ta slova ječela do překvapné nic nechápající dětské tváře, ale už bylo pozdě.

Když jsem se uklidnila, vyslyšela jsem opatrné klepání na dveře zevnitř dětského pokoje a otevřela. Matýsek se tvářil, jakože nic, jakože bagr a byl rád, že může do bytu, potažmo ke vchodovým dveřím, aby si k nim mohl sednout, bouchat do nich a tím mi dávat velmi důrazně najevo, že chce do auta. Což měl v plánu dělat po zbytek dopoledne, naprosto ignorujíc scénu, která se stala před několika minutami a při které jsem ho málem přetrhla vejpůl. Odešla jsem do kuchyně vařit oběd a dělat, že s námi nebydlí.

Druhého dne jsem v rámci povinné vyjížďky autem zavítala do obchoďáku, poněvadž to je další Matýskova oblíbená kratochvíle. Drandit v kočárku uličkami a ječet po vylekaných důchodcích. Myslela jsem, že bychom takhle mohli příjemně zabít několik minut, možná půl dne. Hlavně, když nikdo nebude kňučet a kvílet. Procházela jsem kolem výkladních skříní a koukala, co všechno si nekoupím, když tu mi padl do oka krámek s domácími potřebami a já si vzpomněla, že potřebuju pytle na oblečení. Zaparkovala jsem kočárek i s jeho nenechavými shazovacími ručkami před vchodem a zaplula mezi regály. Načež jsem je uviděla. Dvě nádherné, krémové, luxusní mističky se sovama. Prostě jsem je tam nemohla nechat. Nejen proto, že byly prostě boží, ale hlavně proto, že teď nám v polici vznikla díra velikosti právě takové misky se sovou.

Dala jsem je do košíku, zaplatila a když jsem vycházela z obchodu, až jsem se zastyděla před tím pohledem "Takže teď jsi vlastně ráda, že jsem tu starou rozbil, viď?"
Jsem, Maty. Děkuju. Jen, prosím, příště mi nech někde vzkaz. Nebo nakresli obrázek.