Srpen 2016

Krátká zpráva o stavu krabice banánovky

19. srpna 2016 v 14:05 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pátek 5.8.2016
17:45 J.:"Nemám ještě někde nějaká nevybalená trička?"
17:46 PP: "Ano, v této krabici, pečlivě uložené na polici v šatní skříni, se nějaká pánská trička nacházejí."

17:53 PP: "Doufám, že ta krabice nezůstane ležet tady, uprostřed dětského pokoje, kdes ji zanechal."
17:54 J.:"Ne, já ji uklidím okamžitě poté, co si z ní ostatní trička vyndám a uložím na mé polici v šatní skříni."

PP:"14 dnů. Vsaďme se."

Sobota 6.8.2016
Krabice se přesunula z centra místnosti k její východní stěně.

Pondělí 8.8.2016
Krabice se pootočila o úhel 38°

Čtvrtek 11.8.2016
Již tři dny beze změny.

Pátek 12.8.2016
18:20 PP "Ještě týden a vyhraju."
18:21 J.:"_ _ _"

Neděle 14.8.2016
Krabice byla použita jako zarážka do posunovacích dveří, aby těmito nebylo možno mlátit do zdi. Bude zde nejspíš sloužit do skonání světa.

Úterý 16.8.2016
Krabice se vrátila na své původní místo v centru místnosti. Matěj projevil nesouhlas.

Čtvrtek 18.8.2016
Krabice zmizela.
Po zevrubném prohledání 3,28m2 byla nalezena za psacím stolem.

19.8. pátek
10:06 Na krabici chybí víko, které se nachází 20cm vedle směrem k topení. Z obsahu zmizelo bleděmodré tričko velikosti XXXL s obrázkem Homera Simpsona.

ODMÍTÁM toto považovat za prohru, v což evidentně někteří členového domácnosti doufají. Prostě se té banánovky nedotknu, ani kdyby mi měly ruce upadnout u samé zádi.

Nudím se.

17. srpna 2016 v 17:00 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Nudím se.
Není škola.
Jak říká matka, jsou prázdniny.
Nemám prázdniny rád,
protože se nudím.
Ráno mě nikdo nebudí, chybí mi ten šrumec, když se nás oba máma snaží zároveň vytáhnout z postele, obléct a nakrmit.
Vstávám sám a nikdo nikam nespěchá.
Někdy jdu na zahradu.
Tam se taky nudím.
Někdy koukám na televizi, to se nudím míň.
Někdy si s náma máma hraje, to se sice nudím, ale dělám, jakože ne, aby měla radost.
Minulý týden byla sranda, to jsem se šel nudit k sobě do pokoje.
Jenže mě tam našel brácha.
S bráchou se nudí blbě, vymýšlí kraviny a oba se jim pak smějeme.
Tak do něj aspoň kopu. Jen tak malinko, jakože sranda. Máma je z toho hysterická a to je pak sranda doopravdy.
To pak kopu do ní.
V takových chvílích mi říká malej prevíte, ale prý to nemám nikde vyprávět.
Nudím se.
Abych se tolik nenudil, vzali mě na prázdniny.
To byla legrace, ale trvala jen chvilku. Napočítal jsem šest výletů a tři bazény. To je málo.
Když jsme se vrátili, zase jsem se začal nudit.
Máma si toho všimla a vzala mě na další výlet.
Mě i bráchu.
Od té doby jsem se přestal nudit o dopoledních, páč furt někam trajdáme.
Byli jsme v muzeu, kde byla auta.
Pak jsme byli v muzeu, kde byla starší auta.
Příští sobotu prý pojedeme do muzea, kde budou úplně nejstarší auta na světě.
Začíná to být nuda.
Byli jsme na hradě, na hradě a na zámku. Tam měli schody a tak jsme si dali jen kafe a pribiňáka. Máma měla kafe, my s bráchou toho pribiňáka.
Byli jsme v ZOO. Křičel jsem na opice a ony mi to vracely. To jsem se fakt nenudil a Šimon si málem pročůral plínku smíchy.
Výlety mám rád, nuda je při nich trochu snesitelnější.
I když dneska jsem se nudil hodně.
Máma zabloudila autem. Myslela si, že to nevím, ale když jsme už potřetí minuli benzínku s modrou cisternou, věděl jsem, že je ztracená jako Goro před Tokiem.
Když dobloudila, vyndala nás z auta a posadila do kočárů.
Byl jsem zvědavý, co to tentokrát bude. Tipoval jsem rozhlednu, i když nám máma vysvětlovala, že když je na nás sama, nemůžeme chodit do kopců. Prý nás neuveze.
Vyjeli jsme z parkoviště, obešli obecní úřad a před námi stál kopec.
Začal jsem se smát.
Máma řekla, abych se přestal chechtat, že prý kopec nekopec, nahoru nás dostane, i kdyby nás měla nést v zubech.
Při té představě se začal smát brácha.
Nakonec to máma vzdala. V půlce kopce začala funět jako parní lokomotíva (vím jak funí, byli jsme v muzeu), málem mě pustila a řekla, že tohle teda fakt nepude.
Když jsem viděl ten kopec pod námi, přestal jsem se nudit.
Shora to vypadalo, jakože je pod námi kolmá stěna.
Máma to naštěstí zvládla a domů jsme dojeli komplet.
Byl jsem rád a na rozhlednu už nechci.
Raději se budu nudit doma.

Absťák

15. srpna 2016 v 8:05 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pro samé radosti léta, teplo, slunce, koupání a zmrzlinu (v době psaní článku venku padají žabí prdelky a v domě máme chabých 19°) jsem úplně zapomněla na své zlozvyky a závislosti. Jsem regulerní shopaholic, ale nesmíte to na mě nikde říkat. Naštěstí jsem velmi chudý shopaholic, tedy mě musí uspokojit i Kaštany u benzínky, ale musím je mít. Jednou denně prostě musím utratit aspoň deset korun, jinak do mě po celý zbytek týdne nic není.

Pokud jde o koupi čokolády, abych učinila své závislosti zadost, to bych neřešila. Jsou to drobné položky a vezmu-li v úvahu, že jsem svého času prokouřila 81,90 denně, z balíčku žvýkaček bych kovbojku nedělala.

Horší to je, když stojím uprostřed obchodního centra, kam jsem jela pro pytlík nahrubo mleté kávy, který se v okolí jinde, než v obchodním centru nesežene, a dojde mi, že je tomu bratru 5 měsíců, co jsem si nekoupila nové tričko nebo kus obuvi. To je hned průšvih na světě.
Najmě pak, když ten úplně nový krásný bleděmodrý top visí hned zkraje v butiku po mé pravé ruce a černé lodičky s páskem se usmívají z police po mé levici.
Pak přichází dilema. Jsem schopná zůstat stát v uličce, před sebou dva zatím ještě usmívající se kočárky, snažící se dosáhnout buď na top nebo na boty, aby je mohly strhnout, shodit, zahodit, rozmetat po místnosti, a uvažovat od pěti minut do půl hodiny, jestli a co si koupím. Vedu se sebou (někdy i nahlas a tvářím se, že mluvím s Matějem) dlouhé dialogy, jako že vlastně nic takového nepotřebuju, mám toho doma spoustu, nedávno jsem si kupovala tepláky, není potřeba utrácet, když ty boty jsou táááák strašně hezký....

Nebudeme to prodlužovat, modrý top s lodičkovým výstřihem a plisovanými rukávy jsem si nakonec koupila. A teď se dostáváme k jádru pudla, proč o něm, potažmo takové blbosti píšu. Mé dilema v obchoďáku se odehrálo v březnu. Je tomu čtvrt troku, co jsem si krásný nový hadřík přinesla domů a uložila do skříně. Kde jsem jej včera našla. Netknutý, pověšený na ramínku, ještě se na něm bělá cenovka. Nepoužitý.

Což mě dovedlo k docela smutnému zjištění. Nemám se kam oblíknout. Většina žen mého věku řeší odvěký problém, že nemá CO na sebe, já mám co, ale nemám KAM. Kráčet mezi zorarnými lány se dvěma sportovními kočáry před sebou fakt není na žádnou parádu a už vůbec ne lodičkovou. To chce pevné kecky, nejlépe kotníkové a buď lehké tílko v horku nebo teplou bundu v zimě. Ne modrý plisovaný top bez ramen. Do práce je takové krásy škoda. Na dvorku, cestou k autu mě nikdo neuvidí, aby si nad tou nádherou kecl na zadek, a pak na dvorku, cestou od auta mě sice uvidí několik jedinců, ale v tak brzkou hodinu, že obdivné hvízdání by bylo hrubým prohřeškem proti etiketě napůl spících pracujících.
Na večeři chodíme s J. sice pravidelně, ale jednou až dvakrát za uherský rok. Nemám vůbec žádnou jistotu, že letos to vyjde na léto. Kino dtto, v divadle jsme byli naposledy, když jsme čekali Matěje. Je mi až hamba to počítat.

Tedy mám v šatníku pár pěkných kousků, jako nových, většinou nenošených a uvažuju nad útěkem z domova. Přemýšlím, že bych se sbalila, navlíkla si krásný modrý plisovaný top a lodičky s páskem, nakreslila bych si na obličej Prdlou Prvomatku, na zápěstí bych stříkla trošku Chanelu a vrhla bych se do víru vášní. Byla bych jako neřízená střela, žádná kavárna, promenáda, restaurace, divadelní sál nebo kino by přede mnou nebyly v bezpečí.
To by byla fakt paráda.

Hurá na dovolenou!

11. srpna 2016 v 16:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Svého času jsem se přilepila k internetu ve snaze najít nám místo na prázdniny. Coby malé naivní děvčátko jsem si myslela, že úkol, který jsem si stanovila, zvládnu malíčkem na levé zadní. Cha.

Vyhledávač na mě hned zkraje jen tak cvičně vyplivl 110 možných destinací v námi žádané lokalitě - Zemi Nezemi. 110 hotelů, hostelů, penzionů, chat a chalup, stanových stání, parkovacích míst pro karavan. Byla toho opravdu hromada. Bylo mi jasné, že na konec seznamu ani nedojdu, nejpozději na třetí straně musí být TO ono.
Ještě za dvě hodiny, po třetím a tentokrát již celkem zevrubném čtení, jsem seděla u počítače, ani o informaci chytřejší než na začátku. Tady něco nehrálo.

Nejprve jsem vyřadila vše nad cenovým stropem. Nejedeme do Puppu, snažíme se najít chalupu v horách. 30 000 korun českých za 5 dnů /sic!/ bez jakékoliv penze, ba i bez toho rohlíku s máslem k snídani, mi přišlo jako chucpe.

Pak jsem smazala všechno, k čemu vedly schody.
Seznam se začal krátit.

Vynechala jsem hotely, musíme klukům aspoň částečně vařit, což s rychlovarnou konvicí, dvěma skleničkami na zubní kartáček a vývrtkou půjde jen opravdu ztuha.

Motely a hostely, včetně ubytoven letěly vzápětí.

Následovaly je domy bez zahrad. Jestli děti nevypustíme aspoň na deset minut denně plácat do kaluží, ukvílejí nás do bezvědomí.

A podívejme! Hned první řádek teď začal vypadat nadějně. Dům pěkný, parkování přímo u něj, ložnice v přízemí, zdá se, že máme vítěze. Nechtěla jsem něco zanedbat a prohlédla jsem si penzion detailně. Malá a útulná hospůdka hned naproti znamenala, že nebude daleko pro kus žvance. Bezva. Takže je kde zaparkovat, kde se vyspat a najíst, teď ještě, jak byli spokojení ostatní návštěvníci a můžu rezervovat.

"Ubytování hezké, čisté, jen na hřiště je daleko. Penzion nemá zahradu."
Ou.
"Příjemní majitelé, čisto, útulno, ale halekání z knajpy, která leží přímo přes ulici bylo slyšet po celou dobu pobytu a celou noc až do rána."
No a máme vymalováno.

Tak ještě jednou. Očima jsem projížděla seznamem v naději, že mé vetché oko něco přehlédlo.

Tohle je daleko,
tohle v centru města,
sem vedou schody,
nemá ložnici v přízemí,
nemá kuchyňku,
drahé,
tohle je snad stará nádražní budova, ne?
nemá ložnici v přízemí,
nemá ložnici v přízemí.

Aha, zdá se, že mi unikl docela důležitý filtr. Kluky do schodů nosit nemůžeme, Maty je na to už těžký. A to, co někteří majitelé chalup považují za schody, bych nedokázala nazvat provazovým žebříkem ve stádiu rozkladu ani při nejlepší vůli.
Poté, co jsem zaškrtla políčko Bezbariérové, jsem se už vůbec nestačila divit. Zdá se, že existují hoteliéři, a není jich v naší zemi málo, kteří by dokázali na kolečkovém křesle vyjet po točitých schodech do patra a uložit se tam ke spánku na palandě. Šikovní kluci jsou to.

Z pompézního seznamu o stodeseti položkách se mi na monitoru krčila roztomilá hromádka do třiceti čísel.

To není možné, aby v Zemi Nezemi neexistovala jedna chalupa s ložnicí v přízemí, ledničkou a dvouplotýnkovým vařičem. To mi nevykládejte.

Zdálo se, že jsem byla všemi možnými podmínkami a filtry zahnána do kouta, ze kterého se dalo dostat jediným způsobem.
Oželela jsem cenový strop. Prostě letos bude Ježíšek chudý, každému maximálně deset dárků.

Resort Chalupy Fantazie vypadal dobře. Bohužel, jejich webové stránky nebyly dělané pro primitívy jako je má maličkost. V úvodu hovořili o apartmánech, popisky ve fotogalerii se týkaly studií a v ceníku jsem našla pokoje. Moc moudrá jsem nebyla. Není nic jednoduššího než se zeptat na místě, takže jsem poslala půlnoční poštu. Naštěstí jsem nečekala dlouho, ranní ptáče mi z Resortu odepsalo, že v daném mnou požadovaném termínu mají k dispozici buď chatku, která má bezbariérovou kouplenu, ale spí se v kuchyni na rozkládacím gauči, nebo apartmán pro dvacet lidí. Tam si prý můžu vybrat, z kolika přízemních ložnic budu chtít, ovšem cena je za budovu.
Tak tudy cesta fakt nepovede.

Nedala jsem se.

Resort Apartements na kopci nabízel bezbariérový přístup. Měl kuchyňku. Měl ložnici v přízemí. Měl zahradu s houpačkou. Bezva. Měl to, čemu se říká Částečně flexibilní podmínky zrušení. ?
?: V ceně pokoje není zahrnuta ani snídaně, ani oběd, ani večeře, ani Coop v dohledu. Upozorňujeme, že pokud do penzionu nepřijedete, nebo rezervaci zrušíte nebo změníte, bude vám účtováno 100% z ceny.
WTF?!

Z původního seznamu o stodeseti položkách mi zbyl pivovar a škola.

Jak smutné.
Zdá se, že opravdu pojedeme pod stan. Budeme mít ubytování bez bariér, bez schodiště, vařit budeme na lihovém vařiči z armystoru a vstup na zahradu bude přímo z ložnice. Jako bonus, cena bude víc než příznivá. Co víc si můžeme přát?