Září 2016

Co všechno se mohlo stát

15. září 2016 v 22:10 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jsem plašan. Sralbotka. Čistokrevná hysterka. Nervák. To všechno znamená, že když mi ráno řeknete, že na obloze není sluníčko, můj chorý mozek střelhbitě vymyslí scénu, ve které slunce během noci exploduje, rozdrobí se na miliardy malých kousíčků, které se touto dobou nebezpečně přibližují k Zemi.

Dejte mi záminku a vymyslím vám efektní konec světa.

Který vlastně dnes nastal pro mě.

Když jsem v práci, jsem v práci. Jsem relativně daleko od domova, i kdybych si sedla do našeho zánovního kombíku, nedostanu se domů dříve než za hodinu a půl, ve špičče za tři (ohne sranda, vyzkoušeno). Tedy ve chvíli, kdy mi zavolá ředitelka Matýskovo školy, že školní autobus stojí před domem a Máťulku nikdo z domku nechce, sevřely se mi půlky, že nezůstala mezírka na list papíru.

Katastrofický scénář č.1:
Neobjednala jsem Šimonkovi taxíka.
Znamená to, že je hodně pozdě odpoledne, Šimonek si naprosto klidně hraje ve školce, netušíc, že měl být před hodinou vyzvednut a dopraven domů. Je mu to upřímně jedno, dušičce mojí retardované. Tedy doma není ani benjamínek, ani pečovatelka a tudíž ani Máťa, já jsem daleko a J. o ničem neví. Bezva. Autobus však musí být okamžitě odMatýskován a posunut na další zastávku, kde už určitě stepuje podobně vyděšená matka.

Katastrofický scénář č.2:
Taxíka jsem objednala, ten ovšem nedojel.
To je ta hrůzná představa. Fabie kombi leží v pankejtu, převrácená na střechu, uvnitř je řidič v bezvědomí, zapasovaný mezi stlačené plechy, chůva taktéž mimo a můj nejmladší, ležící na stropě, který momentálně tvoří dno vozu, řve a řve a řve, zdatně krvácejíc ze svých ran a mávajíc polámanými končetinami.
Fuj.

Katastrofický scénář č. 3:
Taxíka jsem objednala, ten zdárně dorazil do cíle, ale pečovatelka dostala infarkt.
A teď tam leží, uprostřed obýváku, mrtvá nebo v komatu. Aby to nebylo úplně nudné, Šimonek na ni křičí z plně napuštěné vany nebo sedí v jídelní židli, samozřejmě nepřipoután. Chůvu ožírají toulavé kočky a na Šímu číhá ježek, kterému jsem už měsíc nenasypala krmivo pro kočky do jeho misky, tedy je vyhladovělý a pěkně nasraný.

Tyto a jim podobné scény se mi dnes celé tři minuty honily hlavou, než znovu zavolala ředitelka, tentokrát již s lepšími zprávami. Řidič školního autobusu překonal nezamčenou branku, zdárně se dostal do domu, kde našel zdravého Šímu i jeho pečovatelku, kterak sedí uprostřed pokoje, obloženi všemi elektronickými hračkami, jež náš nejmladší vlastní a mlátěj do nich, co jim dlaně stačí. Tedy je v domě slušný kravál i bez drnčícího domovního zvonku.

Nedělá mi to dobře. Leky a šoky. Naopak, vzpamatovávám se z nich složitě a dlouho. Tedy prosím Bohyni zaseknutých šuplíků i Bůžka ztracených klíčů, aby měli slitování a minimálně měsíc mě těchto kratochvílí ušetřili. Jsou věci, bez kterých se obejdu. Třeba má fantazie, vytočená na nejvyšší obrátky.