Říjen 2016

Ahoj, babi...

28. října 2016 v 9:28 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
"To je čtečka, babi."

"Je to vlastně malej počítač, ve kterém mám schované knihy."

"Ne, nejsou velké jako sirky. Ta, kterou teď čtu, má 586 stran."

"Když mi spadne na zem a rozbije se, můžu své knihy číst v mobilu. Ano, i tam se mi vejdou. Telefon už dávno není jen k telefonování. Můžeš v něm poslouchat hudbu nebo dětlat fotky."

"Jo, pěkné fotky. Jako na foťáku. Pak si je můžu vytisknout nebo poslat mámě mailem nebo uložit na internetu, aby se mi neztratily, když mi spadne disk."

"No, jo. Na podlahu."

"Mailem, to jako poštou. Ale ne v obálce, pošta dneska chodí vzduchem. Teda, balík takhle nepošleš, ale třeba dopis nebo pohlednici. Nebo objednávku, když si chci třeba koupit nové boty."

"Ne, to už se nemusí do obchodu. Můžeš, ale nemusíš. Prohlídneš si boty na internetu a když se ti líbí, necháš si je poštou poslat."

"Ne, mailem ne. To je normální balík."

"Jo, můžeš si koupit i něco jiného. Takhle jsem si koupila třeba pračku nebo sušičku."

"To je jako pračka, ale suší oblečení. Už nemusím prádlo v zimě sundávat zmrzlé ze šňůry a vlastně si ho můžu rovnou oblíct ten den, kdy ho vyperu."

"Jo, dneska je spousta takových vymožeností. Nádobí už se taky nemyje v ruce, jsou na to myčky."

"Ne, fak nevím, kam bys to do chalupy dala. Ke kamnům raději ne."

"Co ještě? Ještě auta parkují sama, topení dáváme do podlahy a k obědu si ohříváme zmrzlé polotovary v mikrovlnce. Máme Iphony a Ipady, mluvící ledničky, hudbu posloucháme na eMPéTrojce, už nemáme gramofony a nejspíš ti sem přijde kontrolor a odnese ti kamna, protože topíš kelímkama od jogurtů."

"To neva, babi. To už tě stejně trápit nemusí. Koukej, přinesla jsem ti kytičku. Růže, mělas je ráda. Když jsou ty Dušičky... Tak ahoj babi. Já zase přijdu."

Čtyři slova v pravý čas na pravém místě

17. října 2016 v 7:02 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako správný chaotik nic nestíhám. Pořád funguju, přesto se nic neděje. Prožívám nejlepší leta období drtivé většiny žen, zvané Matka. To je ta osoba v domácnosti, která vaří, přebaluje děti, reje záhonky, cídí záchod, žehlí pánské košile, uklízí malé kostičky lega v neomezeném množství, v některých případech vyměňuje žárovku, či objednává plošinu a shání kominíka. Je to ten člen v rodině, kterému se říká "trpaslíčci". Je víceméně neviditelná, pokud tedy je dost hloupá na to, aby své oblíbené činnosti vykonávala v době, kdy jsou všichni z domu a je na to klid. Pracuje rychle, přesto pečlivě, tak, aby to pozítří nemusela dělat znovu a v této naivitě setrvává pokaždé, když se kochá laminátovou podlahou bez jediné skvrnky od sladkého čaje. Celých osm minut.

Teď to vypadá, že nedělám nic jiného, náš byt se leskne jako Chesapeake Bay retrívrovi kulky a já upadám do peřin úderem půl osmé, minutu poté, co jsem do ní nainstalovala děti, zničená, leč spokojená se svými výkony. Není to pravda. Tedy, aspoň ne úplná. Já se zas tolik nepředřu, leč poskakuju od jedné činnosti ke druhé, takže mám vytřenu kuchyň, ale už ne obývák, kýbl se špinavou vodou zůstal stát v předsíni, prkno na žehlení je zasunuto pod schodištěm, protože přeci budu v žehlení zítra pokračovat (ha-ha), rovné plochy jsou zaskládány úhlednými komínky oblečení a rozečtené literatury. Dělám všechno a nic a pak se strašně divím, že usínám se znělkou večerníčku na hromádce neposkládaných plínek.

Chce to systém.

Chce to paní na úklid.
A neomezené konto v bance.

Chce to parťáka.

Kterého samozřejmě mám. Na zřítelnici oka mého já nedám dopustit. Je to velmi zaměstnaný člověk, pracuje na plný úvazek, začal sportovat, pečuje o děti, jakoby byly jeho vlastní, stará se o deštné pralesy a světový mír. Je toho na něj hodně.

A na tebe ne? Mohli byste namítnout.

Nemusíte, udělám to sama, chudinka udřená.

Je. Jenže mi nějaká nelogicky fungující součástka v mozku zabraňuje požádat J. o pomoc. Činím tak pouze ve chvílích zoufalství, s rukama až po lokty v bezlepkovém těstě, za sebou pípající pračku a dvě řvoucí děti. To ano, to si pro spolubydlu dojdu až do ložnice a plynule jej zapojím. Čemuž se on, maje zdravý pud sebezáchovy, nebrání a lehce zapadá do ozubeného soukolí mého organizovaného chaosu.

Až na minulou sobotu. V jednom z předchozích článků jsem se zmínila o kouzelné formulce. Že by každý z nás měl mít něco podobného, větu, zaříkávadlo, které jej uvede v klid a pohodu. Jestli takové pro sebe má můj muž, to nevím. Ale objevil jedno pro mě.

Zrovna jsem utíkala obývákem od rozdělané činnosti A k nedokončené činnosti B, když tu se mi za zády ozvalo odhodlané: "S čím můžu pomoct?"
Jéééééé.
Nechtě jsem mu to dala rovnou sežrat: "Umyj záchod, prosím."
Láska mého života se otočila na podpadku, popadla hadr a savo a dala se do práce.
Potom vykoupal obě děti (což vlastně dělá vždycky).
Pak nakrmil obě děti (což nedělá vždycky, ale bylo to fajn).
Načež klukům naplnil lékovky (u nás ne moc oblíbená hra Na malého pana lékárníka aneb jak jsem si neotrávil děti).
Pak nakrmil myčku.
Potom mě objal a dal mi pusu.

Čtyři slova. A taková krása.

No a co.

13. října 2016 v 21:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Z mně neznámých důvodů v poslední době lačním po romantických filmech. Po slaďácích, při kterých z LED obrazovky ukapává med po litrech. Ona ho miluje, on ji nechce a naopak a nakonec ji pevně sevře v náručí a dá jí pusu a já udělám ách a jsem strašně spokojená následující dva dny, než zase pustím nějakou soap operu. To budou hormony. Stárnu.

Každopádně jsem nedávno jednu těžkou romantiku pustila a někde vprostřed snímku se udála scéna, kdy ona konečně podlehla. A jak mu tak bezvládně visela v jeho rachitickém náručí (chlap pod 100kg není chlap), zašeptala: "Řekni mi něco, co si budu moct nechat." a on těsně předtím, než se jí zakousl do hlavy, vsákl svůj pohled do jejího a odvětil: "Nech to být."

Načež jsem začala přemýšlet a zbytek filmu mám trošku v mlze. Ono stejně nebylo o co stát. Myšlenka pěkná, leč se zpracováním tématu si pan režižér nedal moc práce.

To jsem ale odbočila. Napadlo mě, že bych taky potřebovala něco, co bych si mohla nechat. Nějakou formulku, která by mi dělala v hlavě klid a pořádek ve chvílích, kdy to nejvíc potřebuju. A tak jsem přemýšlela a vymýšlela, až jsem ji opravdu našla. Pozor, je to tady: No a co.
Jednoduchá, krátká, úderná, významově maximálně obsáhlá, obsahově velice významná. No a co.

Zatím ji mám v testovacím módu, ale už teď se zdá, že má na mě absolutně kouzelné účinky.
Nestihnu autobus. No a co.
Šimon má rýmu. No a co.
Nekoupila jsem brambory. No a co.
Couvá do mě auto. No a co.

OK, přiznávám, v posledním případě mě No a co zas tolik nezachránilo, při pohledu na rozjetý kufr oktávie uprostřed dopravní zácpy jsem se necítila úplně komfortně, ba, použila jsem klakson, ale unesla jsem scénu relativně v klidu a se ctí.

Díky No a co přestávám plašit, nestoupá mi adrenalin v krizových situacích, opět jsem se naučila nadechovat a vydechovat.
Padají mi vlasy. No a co.
J. pojede na služební cestu. Zase. No a co.
Matýska opět trápí epilepsie. No a co.
Umírá nám auto. No a co.
Vztahy s některými příbuznými jsou na bodu mrazu. No a co.

Jak vidíte, kouzelná formulka má prakticky neomezené využití. Člověk zůstává v klidu, je schopen situaci racionálně řešit, nebo se na to prostě vybodnout. Mám ji ráda a doufám, že má přítelkyně Skleróza mi ji v dohledné době nezmizí.