Prosinec 2016

Silvestrovský

31. prosince 2016 v 16:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
I když mám nápadů plnou hlavu

i když bych psala až bych brečela

i když na to nemám ani jednu jedinou minutu (včetně této)

i když mám práce jako na kostele a nejspíš i na faře

i když všichni spí a vlastně by to teď šlo

i když návštěva, která se k nám chystá už je nejspíš na cestě

i když pro ně nemám jeden jediný chlebíček a místo toho si hraju s počítačem

i když je tu bordel jako v tanku (promiň, E.)

i když bych teď měla delat milión a jednu věc, každou odlišnou od sezení na židli,

toto si prostě odpustit nesmím. Dělám to každý rok a byť tento blog pomaličku a jistě umírá na nedostatek článků, silvestrovský vynechat nemůžu. Je důležité zhodnotit rok minulý a připravit předsevzetí na ten budoucí. Potěšit se pohledem zpět, možná upustit slzu, a nachystat si rozumné a pozitivní cíle, na které se budeme všichni těšit.

Ad výše napsáno, na takové kosočtvercoviny se můžu zvysoka vys... kašlat.

Prostě a jednoduše:

VŠEM ČTENÁŘŮM A ČTENÁŘKÁM,
VŠEM PŘISPĚVATELŮM,
KOMENTÁTORŮM I TICHÝM NAHLÍŽITELŮM,
VŠEM VÁM TŘEM,
PŘEJEME LUXUSNÍ NOVÝ ROK PLNÝ
RADOSTI, LÁSKY A SMÍCHU.
NEB VŠECHNO OSTATNÍ JE JEN PŘIDANÁ HODNOTA.

Prdlá Prvnomatka s rodinou

Fungl nové mléčné zuby

20. prosince 2016 v 11:54 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
To je, co? Fakt je má!

Ale od začátku: všemu předcházela pozvánka do nemocnice, že si má Šimonek přijet nechat opravit zničený chrup. Z čeho má čtyřleté dítě, kategoricky odmítající sladkosti, zkažené mléčné zuby, se mě neptejte, já to nevím. Zbaběle se schovávám za geny a hystericky pátrám v mých i J. předcích, kdo měl špatné zuby. Přiznávám, že zatím marně,ale on se určitě někdo najde, i kdyby pra...prababička ze 16. století.

Vzpomněla jsem si, jak tato bohulibá kratochvíle probíhala posledně s Matýskem ve velké nemocnici. Bylo nutné (nezbytné, naprosto nevyhnutelné), abychom se čtřletým postiženým dítětem nastoupili den předem, jednak, abychom byli přítomni, aby měli pod dohledem, že pacient několik dnů před zákrokem nejí a nepije a také proto, aby ho o půlnoci mohli začít dopovat tlumícími léky. Ráno jsme měli sedět v pozoru na posteli, připraveni k okamžitému přesunu na sál, kde sada profesionálů čekala jen na nás. Až do tří odpoledne. Taková tam byla fronta. Byl červen, léto, Matěj už opravdu velmi dlouhý čas nejedl ani nepil, bylo mu vedro, nudil se a vůbec byl slušně zpruzelej a nasranej. Před zákrokem jsem byla varována, že jakýkoliv kaz jde z pusy ven. Během operace vyšla ven sestřička a suše mi oznámila, že Máťa přijde o pět zubů. Chm. Co jsem s tím v dané chvíli mohla a směla dělat, kromě smíření, jsem nevěděla. Ale bylo fajn, že jsem byla informována. Načež mi přinesli Matýska, probírajícího se z narkózy, gumového, ve tváři zeleného, se zakrvácenými ústy a stále ještě zpruzelého a nasraného. Kterého jsem měla držet v ústavu do následujícího rána, na pozorování. To, že zítřejší ráno se změnilo v krásné, horké odpoledne, zdůrazňovat nemusím, každý ví, že napsat propouštěcí zprávu trvá 6 - 8 hodin středoevropského času.
To jen pro srovnání.
Pokud se vám zdá, že nemocniční péči moc nefandím, máte pravdu. A máte-li pocit, že doktorům a sestrám tam dokonce křivdím, čtěte dál. Tak to totiž může vypadat, když se chce.

Nebylo jednoduché najít kliniku, která by se Šimonkova chrupu ujala. Někde se báli dětí jako takových, někde se báli dětí postižených, někde byla bubákem epilepsie. Nedivím se jim. Já bych do podobného podniku nešla ani s Pulitzerovou cenou za dětskou zubní chirurgii. Navíc, vzhledem k tomu, že zákrok musel proběhnout v celkové narkóze, ne všude byli na podobné kratochvíle zařízení. Chce to anesteziologa, zásobu rajského plynu a hlavně místnost s postelí, kde se může malý pacient v klidu probrat a začít si hlasitě stěžovat na to, že ho bolí celá huba.

Nakonec se povedlo. Vřelé díky kamarádce M., která se mi jednoho dne ozvala (bylo to v době, kdy jsem začala propadat deprézi, že skončíme ve velkém molochu státního zdravotnictví), že nám našla kliniku, kde jsou na Šimonky zařízení. Bezva. Zatelefonovala jsem, přednesla problém a vyslechla si, že nic není nemožné, jen ať princátko sbalím do uzlíčku a přijedeme naše kazy ukázat v jejich plné kráse.

Jak řekli, tak udělali. Původně nás kamarádka odbornice varovala, že zákrok v soukromém zařízení vyjde draho, řádově v desítkách tisíc, ať raději začneme šetřit. Naspořili jsme korunku ke korunce, až jsme měli všechny na jedné utěšené hromádce, abychom zjistili, že pár dnů před naší plánovanou návštěvou uzavřela klinika smlouvy s pojišťovnami. Bezva!
Zajeli jsme na kafe, ukázali dětský chrup a domluvili datum. Zblblá po předchozích zkušenostech jsem očekávala nejbližší září, o to víc a mile jsem byla překvapena termínem za 14 dnů.

Celá akce proběhla naprosto v klidu, bez nervů, beze spěchu, bez komplikací. Šimulka byl objednán na osmou hodinu ranní, což bylo poněkud vražedné, páč léky musel dostat minimálně 4 hodiny před zákrokem. Já, známá komplikátorka, jsem si toho večera vytáhla kratší sirku na brzké ranní vstávání a strávila jsem pak v kuchyni dobrou půlhodinu rozpouštěním, strouháním, krájením a drcením, až jsem se naštvala, sesypala všechny tablety na lžíci přesnídávky a tu vpravila do naprosto klidného a spolupracujícího, byť mírně rozespalého dítěte. Je to nejšikovnější čtyřleťák, co znám. Poté, co splivnul léky a zapil je, se naprosto mimo má očekávání otočil ke zdi a šel spat. Ve čtyři ráno mi to udělalo velkou radost a přidala jsem se.

Na osmou jsme se dostavili na místo činu, kde byli všichni milí, usměvaví, nabízeli židle a výborné kafe. Šimonka uspali za mé asistence (ó jaký rozdíl oproti nemocničním sestrám, které by nejraději všechny matky vykázaly za brány města) a teprve pak nás (s úsměvem a velice mile) vyrazili na procházku. Oni prý tyhle věci umí, dělají je prakticky imrvére a nás, zelené strachy, k tomu nepotřebují.
A tak jsme měli rande. Courali jsme městem, snídali a dokupovali ježíšky. Po velmi, velmi, velmi dlouhé době neměl nikdo z nás v ruce kočár, ani jsme nemuseli spěchat, abychom někoho zavezli nebo vyzvedli, a tak jsme do sebe zavěšeni kráčeli zasněženými uličkami a bylo nám nádherně.
Po hodině a půl jsme dorazili zpět na kliniku, kde už se probíral malý pacient, jenž v ordinaci zanechal 8 mléčných zubů a nafasoval 6 plomb. Byla jsem, jsem a navždy budu za tuto laskavost paní doktorce vděčná do hloubi jeho malých čelistí. Retardovaný chlapeček v invalidním kočáru a ještě navíc bez zubů (tak by dopadl v nemocnici), to už na mě bylo silné kafe. Takhle jsem skákala metr dvacet.
Za hodinku byl prcek plně při vědomí a dával nám to sežrat. Bála jsem se, že ho tam budeme muset držet až do večera a trnula jsem hrůzou, jestli nezboří budovu, ale byla jsem uklidněna, že ze zdravotního hlediska je v pořádku, dýchá a neblinká na všechno a na všechny kolem sebe, tedy si ho můžeme odvézt, aby svým jekotem obšťastňoval pouze naše maličkosti u nás doma. Byla jsem spokojená, jako metr šedesát velká želva a nadšeně jsme i s dítětem kliniku opustili. Nadšeně o to více, že díky smlouvám s pojišťovnami byl náš účet nakonec třetinový. Myslela jsem, že sním.

Už na čerstvém vzduchu se Šimonek uklidnil, téměř znovu usnul a tento bohorovný klid mu vydržel až domů, kde nafasoval další léky proti bolesti a v tomto režimu vydržel následující víkend.

Fantastická akce. Pořád ještě nemůžu pobrat, jak jednoduché to bylo. Jsem všem z kliniky velice vděčná a kudy chodím, tudy přemýšlím, jak všem poděkovat. Bojím se, že dopis plný vděku by byl stále málo. Žádná slova, ani psaná, ani vyřčená, nemůžou vyjádřit, jak moc nám pomohli. Nejen tím, že náš nejmladší má konečně bezvadné zuby, ale hlavně poznáním, že když se chce, tak i ve zdravotnictví jde opravdu všechno.