Leden 2017

Kočárek No. 12

31. ledna 2017 v 9:55 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jsem sběratelkou kočárků. Vášnivou sběratelkou. Znamená to, že ve víceméně pravidelných, řekněme dvouletých intervalech, kupuju kočárek. Někdy protože musím (těhotenství) nebo proto, že musím (když jsem byla těhotná, koupila jsem šmejd a teď, po půl roce používání je mi to velice líto), nebo proto, že prostě chci (dítě vyrostlo ze sporťáku, kupují se golfové hole).

Tedy si troufám říct, že tomuto odvětví lehkého průmyslu rozumím. Na vzdálenost dvě stě metrů jsem schopna rozpoznat značku. Na tři sta metrů poznám zemi, kde kočárek vyrobili (kvalita z Číny vs. kvalita západního světa), na délku paže poznám zmetek.

Už proto jsem se rozhodla tentokrát nezanedbat. Šimonek nám vyrostl z kočárků na standardní miminka a bylo potřeba zakoupit kompenzační pomůcku. Bylo mi to upřímně líto. Jednak jsem doufala, že touhle dobou už bude náš druhorozený dávno běhat po svých krátkých, dětských nožičkách, a za druhé se mi zoufale nechtělo jít tou cestou, kterou jsem absolvovala před lety s Matýskem, znova.

Ale nebylo zbytí. Vybírala jsem opravdu dlouho a pečlivě. Až jsem, jak už to v pohádkách bývá, přebrala.
Na začátku byla otázka: "Dobrý den, paní rehabilitační, sháníme pro Šimonka kočárek, doporučila byste nám nějaký?" A ta se ukázala jako velmi špatná. Bylo mi vysvětleno, že postiženému dítěti nemůžeme pořídit jen tak nějaký "hadr" (můj milovaný MacLaren), ale potřebujeme zařízení, které mu bude držet rovná záda, rovné nohy, rovné plíce a rovné palce na rukou. To, že většinu jízdy se náš benjamínek z vozítka vyklání, co mu bezpečnostní pásy a krční obratle dovolí, jsem nějak nestihla zmínit. Každopádně spolu s paní rehabilitační, paní pečovatelskou a paní od Otto Bocka jsme se ve finále dobrali výsledku. Koupíme Rolls Royce. Nic menšího pro nás nebude dost dobré.
Opatrně jsem se podívala na webové stránky, abych zjistila, že na něco tak luxusního a drahého my stejně nemáme. Jaké bylo mé překvapení, když jsem svým letmým (a velice mylným) odhadem zjistila, že po několika měsících pečlivého šetření a utrhování si od huby, bychom na takový kočárek mohli našetřit. Když se tak stalo, telefonicky jsem naše budoucí dětské vozítko objednala. Nechtěla jsem nic navíc. Mé dítě drží hlavu i rovná záda, tedy nepotřebujeme ani takové, ani makové popruhy, opěradla, či držadla. Dokonce jsem tak skromná, že nepotřebuji velice módní, modrou barvu potahu (za příplatek), ale spokojím se s "obyčejnou" (naštěstí krásnou) béžovou, v základní ceně. Paní na druhé straně drátu přislíbila, že zašle objednávku i s fakturou emailem.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem došlou poštu otevřela. Číslo na konci dokumentu se rovnalo trojnásobku mého původního odhadu a co víc, dvojnásobku hodnoty našeho vozového parku. Ano, ani naše dvě auta dohromady nemají takovou cenu, jako nový německý kočárek pro postižené děti. Protočily se mi panenky. Díky bohu a ministru zdravotnictví (či financí), polovinu oné horentní sumy hradí pojišťovna. Jak jsem byla šťastná a vděčná našemu zdravotnickému systému. Pojišťovna nám pomůže! Nemusíme kvůli kočárku vyhlásit bankrot! Bezva.

A pak přišel ten telefonát. Dozvěděla jsem se v něm, že sice hradím jen polovinu kočárku, druhá "jde na pojišťovnu", ovšem kompenzační pomůcka tím zůstává v jejím vlastnictví. WTF? Abych byla úplně přesná, nemluvíme tu o stokorunových částkách. Bavíme se o tisících, ba přímo desetitisících korun, které investujeme a přesto kočárek nebude náš. Pokud nám ho někdo ukradne, nebo ho zničíme, nebo z něj Šimonek vyroste, vždycky se budeme zpovídat pojišťovně.
Uf.
Dobrá. Je to vysoká daň, ale jsme ochotni ji zaplatit. Pokud dostaneme náš krásný, německý, hnědo-béžový luxus.

Který vzápětí dorazil.
Byla jsem nadšená.
Krásný, kvalitní kočárek pro postižené děti.
Čtyři kola, sedačka, bezpečnostní pásy, pláštěnka, dokonce batůžek darem!
Nechala jsem si od pána předvést, jak se s tím jezdí tam i zpátky, jak se to skládá do auta, jak se tomu nastavují záda do lehu, vše vypadalo snadně a jednoduše.
Byla jsem moc spokojená a vděčná.

A pak přišla praxe.
A všechno bylo jinak.
Ta VĚC se nedá složit. Když už se složí, stojí to člověka nehty, kusy kůže. Máme auto s jedním z největších zavazadlových prostorů na trhu. Nevejde se tam. Tedy ano, ale horko těžko, člověk musí mít trochu té prostorové představivosti. Skládat jej čtyřikrát denně (do školky, ze školky) bylo za trest. Do týdne byl ušmudlaný, za čtrnáct dnů přišel první škrábanec. Byla jsem zklamaná a nešťastná. Myslela jsem si, že je to rukama, ale když i J. zařval "Já tu pí*ovinu vyhodím z okna!" poté, co si při rozborce podřezal žílu, došlo mi, že chyba bude někde v systému.

Na jakékoliv vracení a reklamace bylo pozdě. Abych věc uvedla na pravou míru, kočárek JE kvalitní. Je vyroben z prvotvřídních materiálů, šroubků a matiček, které drží, jako helvétská víra. Nic nejde lehce povolit, nic nejde lehce ohnout. Všechno je na fest. Prostě je to jen nešikovně vymyšlené. Dlouho jsem si lámala hlavu nad otázkou, proč by si německá občanka s postiženým kind pořizovala věc, se kterou se nedá pracovat. Pak mi to došlo. Německá občanka má vůz, speciálně upravený, do kterého s kvalitním a luxusním kočárkem zajede, tento upevní a plynule přejíždí z bodu A do bodu B. To jen já, chudá česká dívka, se namáhám rozborkou a sborkou a lámu si u toho kosti.

Takže jsme z toho vybruslili s elegancí sobě vlastní. Přikoupili jsme náš milovaný, dnes již v České republice neprodávaný, britský MacLaren z druhé ruky. Německý luxus jsme zaparkovali do garáže, vyndáváme jej pouze na přesuny bez auta a v snadném terénu a pro vše ostatní máme lehké, praktické golfky, které jdou složit dvěma tahy prstů.

Jak smutné. Nebo jak veselé? Jde o úhel pohledu. Hlavně, že Šíma má v čem vozit zadeček.

Blog

30. ledna 2017 v 7:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Objevila jsem internetové stránky. Ne. Byla jsem upozorněna na blog. (Děkuji!) Tedy, díky avízu mé kamarádky jsem objevila pana Selnera. (Odkaz v bočním panelu). Pan Selner pěkně píše. Já ráda čtu. Myslím, že proto se budu s jeho stránkami kamarádit.

Nemám ráda blogy rádoby vtipné (jako Prdlá Prvomatka), rádoby chytré (dtto), rádoby emotivní (furt vona), ale blog pana Selnera je to všechno a zároveň nic z toho. Je zajímavým nahlédnutím do duše pečovatele o postižené děti, podávaným čtenáři v malých, ovšem dost silných dávkách. Začetla jsem se. Jsem teprve v červnu loňského roku a už mám depku jako kráva. Jako pan Selner. Je to mladý muž, který si nebere servítky a poměrně přesně popisuje život s "jinými" dětmi. Líbí se mi tím víc, že se netají svou vášní k Chardonnay a po příchodu domů se tomuto koníčku intenzivně věnuje.

A to je to, co panu Selnerovi tolik závidím. Ne Chardonnay, byť je to má oblíbená značka alkoholického nápoje, ale to, že může ODEJÍT. Může "své" děti nechat v práci a jít pryč.
Já své kluky miluju až za hrob a ještě o pár centimetrů dál. Dýchala bych za ně, strčila bych za ně do ohně postupně všechny své končetiny. Ale zabíjela bych za chvíli volna. OPRAVDOVÉHO volna. Ne takového, jako když se vrátím domů po čtyřiadvacetihodinové službě, nakoupím bezlepkové a bezlaktózové potraviny a začnu z nich tvořit večeři pro má robátka. Ne takového, kdy je ráno rozvezu do školy a školky a vrátím se do bytu vytírat podlahu a skládat oblečení. Chtěla bych své děti nechat doma s jejich mámou a jít pryč, jako pan Selner. Půl lahve Chardonnay a čistá hlava.

Pan Selner píše:
"... "Všechno zlé je k něčemu dobré." - při téhle větě z úst matky postiženého dítěte nikdy nevíte, koho máte litovat dříve.
Ano, narození takového dítěte vás možná donutí dívat se na svět trochu jinak a možná v sobě objevíte i síly, o kterých jste ani nevěděli. Ale nikdy to není dobré. Psychoanalýza tomu říká "racionalizace". Začnete hledat pro nespravedlnost, která vás potkala, nějaké racionální důvody. ..."
Tady bych si dovolila nesouhlasit. Všechno zlé je k něčemu dobré. Pro každého. Nejen pro mámy postižených dětí. Jinak by svět ztratil smysl. Všechno je k něčemu. I postižené děti. Naučí člověka vážit si všeho, co má a oni ne. Že si může přečíst knížku, sám se najíst, může si zajít do kina a nemusí se nikoho ptát, jestli opravdu může. Může žít tak, jak on chce, ne tak, jak se rozhodli jeho rodiče, lékař, pečovatelka. Má svobodnou vůli a nebojí se ji použít. A to je opravdu hodně.
A nepotkala mě nespravedlnost. Naopak, byla jsem po právu potrestána za svou pýchu. Myslela jsem si, když jsem byla ještě malá a hloupá, že svět je bleděmodrý a je stvořen k mému obrazu. Že když se budu snažit, můžu být čím budu chtít. Že když budu hodná holka, svět mi oplatí stejně a na mém nebi nikdy nebudou mraky. To, že jsem dostala Máťu a po něm ještě Šimonka ke mně bylo velmi spravedlivé a velice výchovné. A ještě to bylo málo. Ale třetím dítětem osud pokoušet nebudu, abych si svou teorii potvdila. Přeci jen jsem za ta léta o něco zmoudřela.

Cílem tohoto z kontextu vytrženého článku nebylo pana Selnera kritizovat. Chraň bohyně-ztracených-klíčů. Ani ho chválit až do nebes, byť se teď k jeho článkům vrátím a budu číst až do rána.
Byl to jeden z mála blogů za poslední dobu, který mě oslovil a polechtal mě svým textem až na dně mé černé duše. Mám z něj deprézi jako Brno. Spolu s autorem se utápím v jeho chmurách a beznaději, umně maskované do spokojenosti nad dobře vykonanou prací. Myslím, že mu rozumím. Navzdory věkovému rozdílu. Navzdory profesi, kterou on si dobrovolně zvolil (smekám) a mně byla násilím vnucena. Myslím, že vím, o čem mluví, když jde z práce do baru a doma se dorazí skleničkou Chardonnay. Za to mu děkuji a současně je mi moc líto.

Jen výš!

28. ledna 2017 v 18:54 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Udělali jsme malou, taktickou chybu. Vlastně velký, strategický omyl. Na Štědrý den jsme předložili našim malým, mentálně retardovaným dětem rybu plnou omega-3 nasycených kyselin. A začaly se dít věci. Matýsek objevil jemnou motoriku. Začal do svých nešikovných, děravých rukou brát předměty, nejraději ovladače k televizi a mobilní telefony a metat jimi po místnosti. Měl z toho obrovskou radost a my dva velice smíšené pocity. Lehce autistický Šimonek objevil nejprve oční kontakt, který ale pro něj byl mírným zklamáním, jelikož nepřinesl ani kousek legrace a srandy, takže se rozhodl vyladit stoj spatný. Našel si židle, nízké konferenční stolky a nízko položené police, které se snaží všechny do konce kvartálu zdolat. Jde mu to. Naše smíšené pocity se prohloubily.

Každopádně jsme se rozhodli, že je potřeba rozvoj jejich malých mozečků podpořit a nakoupili jsme kvanta farmaceutických přípravků, které na nás v lékárnách křičely, že jsou až po okraj nacpány kyselinami a jinými podpůrnými prostředky pro rozvoj nedomrlého dětského mozečku. A začali jsme to do kluků cpát pod tlakem.

Naše radost neznala mezí. Matěj se rozhodl, že mu házení jemnou elektronikou zatím stačí a dále se nerozvíjí. Pominu-li to, že se mi seč může snaží ztížit jeho převlékání a tahá za tílka, trička a punčocháče tak dlouho, až začnou praskat nitě a já ječet. Ovšem čtyřletý Šimonek neusnul na vavřínech. Začal stojem u stolku pod televizí, zavěšenou na zdi. Když ho pouhé stání omrzelo, a to netrvalo moc dlouho, dal nám necelý týden na rozkoukání a na stolek vylezl. Což je pro nás, samozřejmě, zdrojem obrovské radosti, ale zároveň pobídkou ke zvýšeným bezpečnostním opatřením. Není v silách žádného rodiče na světě, stát 24/7 u dítěte s připravenou náručí. Nahradila jsem se nepoužívanou matrací z dětské postýlky. První pád byl oplakán, spíše z leknutí, než že by se Šimonovi něco stalo. Pak mu došlo, že zranění jsou minimální, vlastně žádná a vypuklo peklo. Tráví dny a noci sedíc či klečíc na stolku a snaží se tu postavit, tu otevřít dveře vedle stojící skříňky, což je za daných podmínek tak trochu akrobatický kousek. Parakotoul už vyladil k dokonalosti.

Dnes jsme našeho benjamínka načapali, jak se snaží o televizi, přišroubovanou k překližkové zdi, postavit. Stát pro Šimonka zatím znamená za něco hodně pevně viset a kopat pod sebou nožičkama. To jsme nemohli dopustit, na to máme naši třicetipalcovou plazmu příliš rádi. I odnesli jsme stolek i s dítětem do jeho pokoje. Tam Šíma ztrácel motivaci, tedy i zájem a nám se ulevilo. Asi tak na deset minut. Než jsme se stihli vrátit do obýváku, spokojeně se poplácávaje po ramenou, jakého máme fištróna, nabídnul se nám pohled, při kterém krystalizuje alkohol v krvi. Šimonek vylezl na gauč (poprvé v životě a velmi bryskně, řekla bych), odtud se třemi rychlými tempy vydal k jeho severnímu okraji, který přelezl a ladným obloukem přes okraj dopadl na stůl s počítačem, neprakticky zaparkovaný přímo u pohovky. Monitor byl dobyt. Můžeme si prý celou plazmovou televizi píchnout do špic.

A včil jsme v řiti, soudruzi. Naše postižené děti dělají pokroky a my sháníme pojišťovnu, která jim poskytne úrazové pojištění. Ovšem činíme tak s neskutečnou radostí!

The secret

12. ledna 2017 v 17:12 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Mám tajemství. Objevila jsem ho jednoho krásného, jiskřivého, lednového rána, rtuť teploměrů zela schovaná hluboko na jejich dnech, na zemi třicet čísel toho nejkvalitnějšího prašanu, který vespod pomalu ale jistě přimrzal. Prostě zimní pohádka v praxi. Pro nás, panelákové květinky - to by jeden blil, velebnosti.

Když jsme se téměř před rokem rozhodli, že se sem přestěhujeme, začala jsem s láskou svého života vést pravidelné, nenápadné, leč přesně cílené diskuze na téma, co si jako pod pojmem Život v rodinném domě představuje. A že jestli je to příjemný večer u grilu, poté, co jeho žena posekala trávník, shrabala listí, vyplela záhony a natřela okapy, šeredně se mýlí. Vyžadovala jsem po něm, aby přísahal při obrázku Dartha Vadera, že bude na domku pracovat. Pamatuju si jeho nechápavý, lehce přezíravý výraz tváře dodnes. Prý, jestli jsem neupadla a neuhodila se, je přece nad slunce jasnější, že on je muž, pán tvorstva, hlava rodiny a on se o nás v těchto ohledech stoprocentně postará.
Já, kráva blbá, jsem mu tehdy uvěřila každé slovo.

Situace je taková, že já jsem ta, která kope, řeže, stříhá, čistí, objednává řemeslníky, momentálně kupuje krumpáč, páč pán tvorstva si usmyslel vykopat keř. I kdyby se na hlavu postavil, do toho nejdu.
Ovšem sekání trávníku, to je jiná liga. Zřítelnice oka mého mi věnoval mou první sekačku k Valentýnu, dobře si vědom faktu, že jak si ji jednou ze slušnosti vyzkouším, už ji nepustím z ruky. Opravdu, baví mě to. A byl jsem natolik blbá, že jsem se mu se svou nově objevenou vášní svěřila.

Tak teď přemýšlím, za co mám já vlastně vysokoškolský titul. Mě přečůrá i malé děcko, vždyť mám IQ pokojové květiny!

Zpět k tématu. Sekám ráda, a J., aby mi udělal radost, mi tuto kratochvíli dopřával celé léto. Pravda, když jsem to dělala v půli července asi posté a teploty vzduchu dosahovaly afrických rekordů, prosila jsem, zda by si sekačku nechtěl na jedno odpoledne půjčit. "Rád," řekl tehdy. Načež odjel na měsíc na služební cestu.

No a teď k mému tajemství a k tomu, proč tajemstvím musí zůstat. Varuju vás. První práskač, který mu ho prozradí, dostane přes držku.

Ráda hrabu sníh.

A je to venku.
Fakt, baví mě to. Vzít do ruky fungl nové hrablo, zabořit ho do závěje a prodrat se jí až na konec chodníku. A zpátky. A znovu. A k popelnici. Uááááá!!! To je tělocvik! Bezva.

A nejlepší na tom je, že až sníh sleze, naroste tráva!

Kožené dětské lyže

8. ledna 2017 v 7:51 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kupovat boty sobě je to nejmenší. Prostě v době, kdy žena žádné nepotřebuje, právě naopak, její část botníku přetéká obuvnickými výdobytky moderní doby, stačí projít kolem umně vyhotovené výlohy a nový kousek je na světě.

Horší případ nastává, pokud žena nové boty potřebuje. Jedná-li se o letní období, obchody jsou plné kozaček. Naopak v zimě nás kolikrát překvapí bohatá nabídka vietnamských žabek. V takovém případě nezbývá než pátrat, hledat a bloudit ulicemi měst, potažmo internetem, než to člověk vzdá a počká na výše zmíněnou příležitost číslo jedna.

Sháníme-li boty potomkům, končí veškerá legrace. Pro mě tedy ne, já to mám za zmírněných podmínek, ale co vím z doslechu, je kolikrát jednodušší navléknout dítěti na nohy igelitové tašky a počkat, až si samo začne stěžovat na zimu a vlhko.
U nás je to o to jednodušší, že děti boty nepoužívají. Na nohou je nosí, to ano, ale kupříkladu v Šimonkově případě se tyto nikdy nedotknou chodníku. Takže nemusím zkoušet, jestli se mu v nich dobře stojí, jestli ho netlačí paleček nebo nedře pata, stačí, když se po obutí a zavázání tkaniček spokojeně usměje.

A pak tu máme situaci nejzábavnější, totiž scénu, kdy si boty kupuje chlap. Aby to nebylo tak jednoduché, jedná se o muže, jehož nohy ukončují tabulku pánských velikostí, pak začínají dětské lyže. Je jasné, že chodit po obchodech pána přestane bavit hned po třetím krámu, kde o čísle 46 v životě neslyšeli.
Načež se uteče k internetu.
Po několika zkušenostech, kdy boty přišly, ovšem zdaleka nesplňovaly podmínku nadměrné délky, či jejich kvalita odpovídala práci malých čínských ručiček s papier-mâché, se muž už nedá nachytat. Návod na pestrých internetových stránkách nabádá, aby člověk obkreslil svou podešev na papír a obrys pak pečlivě změřil, aby nedošlo k případným omylům a chybám.

A tak jsem se jednoho lednového rána dívala na lásku svého života, kterak pokládá na zem v kuchyni bílý list o velikosti A4, na něj staví svou medvědí tlapku a poněkud rozpačitě kreslí čáru jeden a půl centimetru za hranu papíru, na čerstvě umytou plovoucí podlahu.
Co bylo dál, jestli změřil, či nezměřil už nevím, neboť následně jsem smíchy spadla ze židle a ve výhledu mi bránila noha stolu a slzy v očích.