Blog

30. ledna 2017 v 7:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Objevila jsem internetové stránky. Ne. Byla jsem upozorněna na blog. (Děkuji!) Tedy, díky avízu mé kamarádky jsem objevila pana Selnera. (Odkaz v bočním panelu). Pan Selner pěkně píše. Já ráda čtu. Myslím, že proto se budu s jeho stránkami kamarádit.

Nemám ráda blogy rádoby vtipné (jako Prdlá Prvomatka), rádoby chytré (dtto), rádoby emotivní (furt vona), ale blog pana Selnera je to všechno a zároveň nic z toho. Je zajímavým nahlédnutím do duše pečovatele o postižené děti, podávaným čtenáři v malých, ovšem dost silných dávkách. Začetla jsem se. Jsem teprve v červnu loňského roku a už mám depku jako kráva. Jako pan Selner. Je to mladý muž, který si nebere servítky a poměrně přesně popisuje život s "jinými" dětmi. Líbí se mi tím víc, že se netají svou vášní k Chardonnay a po příchodu domů se tomuto koníčku intenzivně věnuje.

A to je to, co panu Selnerovi tolik závidím. Ne Chardonnay, byť je to má oblíbená značka alkoholického nápoje, ale to, že může ODEJÍT. Může "své" děti nechat v práci a jít pryč.
Já své kluky miluju až za hrob a ještě o pár centimetrů dál. Dýchala bych za ně, strčila bych za ně do ohně postupně všechny své končetiny. Ale zabíjela bych za chvíli volna. OPRAVDOVÉHO volna. Ne takového, jako když se vrátím domů po čtyřiadvacetihodinové službě, nakoupím bezlepkové a bezlaktózové potraviny a začnu z nich tvořit večeři pro má robátka. Ne takového, kdy je ráno rozvezu do školy a školky a vrátím se do bytu vytírat podlahu a skládat oblečení. Chtěla bych své děti nechat doma s jejich mámou a jít pryč, jako pan Selner. Půl lahve Chardonnay a čistá hlava.

Pan Selner píše:
"... "Všechno zlé je k něčemu dobré." - při téhle větě z úst matky postiženého dítěte nikdy nevíte, koho máte litovat dříve.
Ano, narození takového dítěte vás možná donutí dívat se na svět trochu jinak a možná v sobě objevíte i síly, o kterých jste ani nevěděli. Ale nikdy to není dobré. Psychoanalýza tomu říká "racionalizace". Začnete hledat pro nespravedlnost, která vás potkala, nějaké racionální důvody. ..."
Tady bych si dovolila nesouhlasit. Všechno zlé je k něčemu dobré. Pro každého. Nejen pro mámy postižených dětí. Jinak by svět ztratil smysl. Všechno je k něčemu. I postižené děti. Naučí člověka vážit si všeho, co má a oni ne. Že si může přečíst knížku, sám se najíst, může si zajít do kina a nemusí se nikoho ptát, jestli opravdu může. Může žít tak, jak on chce, ne tak, jak se rozhodli jeho rodiče, lékař, pečovatelka. Má svobodnou vůli a nebojí se ji použít. A to je opravdu hodně.
A nepotkala mě nespravedlnost. Naopak, byla jsem po právu potrestána za svou pýchu. Myslela jsem si, když jsem byla ještě malá a hloupá, že svět je bleděmodrý a je stvořen k mému obrazu. Že když se budu snažit, můžu být čím budu chtít. Že když budu hodná holka, svět mi oplatí stejně a na mém nebi nikdy nebudou mraky. To, že jsem dostala Máťu a po něm ještě Šimonka ke mně bylo velmi spravedlivé a velice výchovné. A ještě to bylo málo. Ale třetím dítětem osud pokoušet nebudu, abych si svou teorii potvdila. Přeci jen jsem za ta léta o něco zmoudřela.

Cílem tohoto z kontextu vytrženého článku nebylo pana Selnera kritizovat. Chraň bohyně-ztracených-klíčů. Ani ho chválit až do nebes, byť se teď k jeho článkům vrátím a budu číst až do rána.
Byl to jeden z mála blogů za poslední dobu, který mě oslovil a polechtal mě svým textem až na dně mé černé duše. Mám z něj deprézi jako Brno. Spolu s autorem se utápím v jeho chmurách a beznaději, umně maskované do spokojenosti nad dobře vykonanou prací. Myslím, že mu rozumím. Navzdory věkovému rozdílu. Navzdory profesi, kterou on si dobrovolně zvolil (smekám) a mně byla násilím vnucena. Myslím, že vím, o čem mluví, když jde z práce do baru a doma se dorazí skleničkou Chardonnay. Za to mu děkuji a současně je mi moc líto.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Stáňa Stáňa | E-mail | 30. ledna 2017 v 21:37 | Reagovat

Dobrý večer, já jsem  blog pana Selnera taky objevila nedávno a přesně jsem si myslela, co Vy. Úplně mi píšete z duše.Včetně toho, jak příjdu z práce a nastává nová šichta. A já jsem to ještě vyladila. Vzhledem ke zkušenostem s mým synem, jsem si doplnila vzdělání a pracuji s autisty.A přesto, nebo právě proto mě moje práce baví. Po škole totiž odevzdám dítě rodičům a mám pocit, že chvilku žiju život lidí, kteří nemají "jiné" dítě.A Chardonnay si taky dávám,až ( nebo když) ten můj kluk (19 let) usne. Díky za Váš blog, čtu ho od začátku.

2 Dasa Dasa | 31. ledna 2017 v 19:52 | Reagovat

https://video.aktualne.cz/dvtv/ve-svem-blogu-se-snazim-popsat-i-veci-ktere-v-rain-manovi-ne/r~c1922f52e3ea11e6a20e0025900fea04/v~diskuse/?redirected=1485888702

3 Hana Hana | E-mail | Web | 1. února 2017 v 16:36 | Reagovat

Díky za upozornění, vcelku zaujalo. A je to i vtipné:-)
Na procházce...
Dítě - Mám hlad.
Já - Zkus sníh.
Dítě - Nechutná mi.
Já - Nejsi v Prostřenu!

4 eva eva | 14. února 2017 v 9:57 | Reagovat

Krásně se čtete.Vždy po nějaké době sem zavítám a na jedno nadechnutí to přečtu.
Píšete ,že jste objevila pana Selnera. Já tak objevila knihu pana Jeana-Louise Fourniera - Kam jedeme,tati?. Měl také dva syny tělesně i duševně postižené. A vy se mu velice podobáte.Měl své syny moc rád a tuto knihu jim věnoval. Jsou to krátké příběhy obyčejných dnů s neobyčejnými lidmi.Někdy jsou jeho myšlenky a představy legrační někdy smutné.Já osobně jsem půlku probrečela.
A Vám přeji mnoho sil,pevné zdraví a co nejvíce úsměvů od těch vašich miláčků.
Pěkný den přeje ,Eva.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama