Kočárek No. 12

31. ledna 2017 v 9:55 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jsem sběratelkou kočárků. Vášnivou sběratelkou. Znamená to, že ve víceméně pravidelných, řekněme dvouletých intervalech, kupuju kočárek. Někdy protože musím (těhotenství) nebo proto, že musím (když jsem byla těhotná, koupila jsem šmejd a teď, po půl roce používání je mi to velice líto), nebo proto, že prostě chci (dítě vyrostlo ze sporťáku, kupují se golfové hole).

Tedy si troufám říct, že tomuto odvětví lehkého průmyslu rozumím. Na vzdálenost dvě stě metrů jsem schopna rozpoznat značku. Na tři sta metrů poznám zemi, kde kočárek vyrobili (kvalita z Číny vs. kvalita západního světa), na délku paže poznám zmetek.

Už proto jsem se rozhodla tentokrát nezanedbat. Šimonek nám vyrostl z kočárků na standardní miminka a bylo potřeba zakoupit kompenzační pomůcku. Bylo mi to upřímně líto. Jednak jsem doufala, že touhle dobou už bude náš druhorozený dávno běhat po svých krátkých, dětských nožičkách, a za druhé se mi zoufale nechtělo jít tou cestou, kterou jsem absolvovala před lety s Matýskem, znova.

Ale nebylo zbytí. Vybírala jsem opravdu dlouho a pečlivě. Až jsem, jak už to v pohádkách bývá, přebrala.
Na začátku byla otázka: "Dobrý den, paní rehabilitační, sháníme pro Šimonka kočárek, doporučila byste nám nějaký?" A ta se ukázala jako velmi špatná. Bylo mi vysvětleno, že postiženému dítěti nemůžeme pořídit jen tak nějaký "hadr" (můj milovaný MacLaren), ale potřebujeme zařízení, které mu bude držet rovná záda, rovné nohy, rovné plíce a rovné palce na rukou. To, že většinu jízdy se náš benjamínek z vozítka vyklání, co mu bezpečnostní pásy a krční obratle dovolí, jsem nějak nestihla zmínit. Každopádně spolu s paní rehabilitační, paní pečovatelskou a paní od Otto Bocka jsme se ve finále dobrali výsledku. Koupíme Rolls Royce. Nic menšího pro nás nebude dost dobré.
Opatrně jsem se podívala na webové stránky, abych zjistila, že na něco tak luxusního a drahého my stejně nemáme. Jaké bylo mé překvapení, když jsem svým letmým (a velice mylným) odhadem zjistila, že po několika měsících pečlivého šetření a utrhování si od huby, bychom na takový kočárek mohli našetřit. Když se tak stalo, telefonicky jsem naše budoucí dětské vozítko objednala. Nechtěla jsem nic navíc. Mé dítě drží hlavu i rovná záda, tedy nepotřebujeme ani takové, ani makové popruhy, opěradla, či držadla. Dokonce jsem tak skromná, že nepotřebuji velice módní, modrou barvu potahu (za příplatek), ale spokojím se s "obyčejnou" (naštěstí krásnou) béžovou, v základní ceně. Paní na druhé straně drátu přislíbila, že zašle objednávku i s fakturou emailem.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem došlou poštu otevřela. Číslo na konci dokumentu se rovnalo trojnásobku mého původního odhadu a co víc, dvojnásobku hodnoty našeho vozového parku. Ano, ani naše dvě auta dohromady nemají takovou cenu, jako nový německý kočárek pro postižené děti. Protočily se mi panenky. Díky bohu a ministru zdravotnictví (či financí), polovinu oné horentní sumy hradí pojišťovna. Jak jsem byla šťastná a vděčná našemu zdravotnickému systému. Pojišťovna nám pomůže! Nemusíme kvůli kočárku vyhlásit bankrot! Bezva.

A pak přišel ten telefonát. Dozvěděla jsem se v něm, že sice hradím jen polovinu kočárku, druhá "jde na pojišťovnu", ovšem kompenzační pomůcka tím zůstává v jejím vlastnictví. WTF? Abych byla úplně přesná, nemluvíme tu o stokorunových částkách. Bavíme se o tisících, ba přímo desetitisících korun, které investujeme a přesto kočárek nebude náš. Pokud nám ho někdo ukradne, nebo ho zničíme, nebo z něj Šimonek vyroste, vždycky se budeme zpovídat pojišťovně.
Uf.
Dobrá. Je to vysoká daň, ale jsme ochotni ji zaplatit. Pokud dostaneme náš krásný, německý, hnědo-béžový luxus.

Který vzápětí dorazil.
Byla jsem nadšená.
Krásný, kvalitní kočárek pro postižené děti.
Čtyři kola, sedačka, bezpečnostní pásy, pláštěnka, dokonce batůžek darem!
Nechala jsem si od pána předvést, jak se s tím jezdí tam i zpátky, jak se to skládá do auta, jak se tomu nastavují záda do lehu, vše vypadalo snadně a jednoduše.
Byla jsem moc spokojená a vděčná.

A pak přišla praxe.
A všechno bylo jinak.
Ta VĚC se nedá složit. Když už se složí, stojí to člověka nehty, kusy kůže. Máme auto s jedním z největších zavazadlových prostorů na trhu. Nevejde se tam. Tedy ano, ale horko těžko, člověk musí mít trochu té prostorové představivosti. Skládat jej čtyřikrát denně (do školky, ze školky) bylo za trest. Do týdne byl ušmudlaný, za čtrnáct dnů přišel první škrábanec. Byla jsem zklamaná a nešťastná. Myslela jsem si, že je to rukama, ale když i J. zařval "Já tu pí*ovinu vyhodím z okna!" poté, co si při rozborce podřezal žílu, došlo mi, že chyba bude někde v systému.

Na jakékoliv vracení a reklamace bylo pozdě. Abych věc uvedla na pravou míru, kočárek JE kvalitní. Je vyroben z prvotvřídních materiálů, šroubků a matiček, které drží, jako helvétská víra. Nic nejde lehce povolit, nic nejde lehce ohnout. Všechno je na fest. Prostě je to jen nešikovně vymyšlené. Dlouho jsem si lámala hlavu nad otázkou, proč by si německá občanka s postiženým kind pořizovala věc, se kterou se nedá pracovat. Pak mi to došlo. Německá občanka má vůz, speciálně upravený, do kterého s kvalitním a luxusním kočárkem zajede, tento upevní a plynule přejíždí z bodu A do bodu B. To jen já, chudá česká dívka, se namáhám rozborkou a sborkou a lámu si u toho kosti.

Takže jsme z toho vybruslili s elegancí sobě vlastní. Přikoupili jsme náš milovaný, dnes již v České republice neprodávaný, britský MacLaren z druhé ruky. Německý luxus jsme zaparkovali do garáže, vyndáváme jej pouze na přesuny bez auta a v snadném terénu a pro vše ostatní máme lehké, praktické golfky, které jdou složit dvěma tahy prstů.

Jak smutné. Nebo jak veselé? Jde o úhel pohledu. Hlavně, že Šíma má v čem vozit zadeček.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jitka Jitka | 1. února 2017 v 9:15 | Reagovat

Mluvíte mi z duše. Někdy přemýšlím, kde udělali soudruzi z NDR chybu. Ten kočárek musel vymyslet mužský bez dětí. Jinak si to neumím vysvětlit. Je těžký jako "kráva" a při dávání do auta nás stojí mnoho škrábanců a modřin. Věřte, že i my na cestu do školy a ze školy a při rychlých přesunech používáme výhradně golfky MacLaren. Jsou totiž bezkonkurenční. I my máme jen jedny záda a nemíním se přelomit vejpůl kvůli těžkému vehiklu.

2 Wlcice Wlcice | Web | 1. února 2017 v 11:22 | Reagovat

Nám se takhle kočár častým skládáním začal po roce rozpadat- šroubky, čalounění... a pozor! nebyl to důvod k reklamaci. Ten kočár byl totiž "terénní" a ne určen na časté skládání (4x denně- do auta, z auta-jak se jezdilo do školky-to bylo moc)- a musela jsem si (za svý samozřejmě) koupit kočár "přepravní" (to je jak fígl s tou obuví, co není určená na nošení ven)

Pořídili jsme golfky od Maclarenu a musím konstatovat, že i když ty doplňky byla sakra drahé, vše bylo vymakané, promyšlené, a jako bunus to i pěkně elegantně vypadalo a bylo to lehoučké a byla to nejlepší investice co se kompenzačních pomůcek týče.

Ceny dnešních kočárků mě tedy občas vyvedou z míry, protože překročit 100tisíc není vůbec žádné umění. A příplatek za růžovou barvu na dětském elektrickém vozíku, když standard je černá, jsem nechápala-to řešila jedna naše klientaka loni- a nešlo o stovky, ale o tisíce -  to považuji za opravdu nejapný vtip. :-(

3 Jana Jana | 3. února 2017 v 11:26 | Reagovat

Mohu poprosim o zhodnoceni tohoto kocarku https://www.detske-kocarky.cz/kocarek-tfk-set-joggster-twist-premium-line-x-2016.html v pomeru cena/vykon a dalsich aspektu ? Dekuji moc. Petra

4 Vlaďka Vlaďka | 4. února 2017 v 21:46 | Reagovat

Ohledně toho zapůjčení pojišťovnou - tuhle jsme zrovna přemýšleli, zda titan, který byl někomu na rok vložen do končetiny a následně vyndán, si nosí do sběru poujišťovna, či zda si můžeš sama doma sestrojit raketu z použitých náhradních dílů, když v nemocnici pěkně poprosíš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama