Únor 2017

Uvnitř

28. února 2017 v 21:02 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy ho tam vidím. Uvnitř nemohoucího tělíčka, za tváří s prostoduchým výrazem. Dívám se do těch blankytně modrých očí s řasami, které by mu mohla leckterá žena závidět, a cítím pohled toho uvnitř. Normálního, chytrého, desetiletého kluka. Jsou to okamžiky, krátké jako pád hvězdy, doba mezi dvěma mrknutími očí. Jsou vzácné a s přibývajícím časem je jich čím dál tím méně. O to víc si je užívám. A o to víc mi trhají srdce na malé kousky.
Těch pár krátkých vteřin udržuju oční kontakt, až mě pálí víčka. V duchu mluvím s klukem uvnitř, zdravím ho a vysvětluju, že jsem tady a vím o něm. Že tady budu vždycky, ať on bude kdekoliv. Držím Matěje za ruku a hladím jeho dlouhé, po otci zděděné prsty tak, jak to má rád. Jsou to chvíle jen mezi námi dvěma. Nevnímám hukot myčky, žvatlání mladšího syna, zprávy v televizi. Jsem tu se svým synem a mám na něj jen chvíli, než se vrátí zvířecí jekot a epilepsie. Je to zvláštní pocit, sledovat úsměv na dětské tváři a čekat na slova. Tohle jsou vteřiny, kdy se zdá, že se jeho rty pohnou a já poprvé v životě uslyším. Budu vděčná za cokoliv, i když jednoduché "Mami" by mi stačilo na zbytek života. Nikdy se to nestane. Vím to. Ale naděje je to poslední, co mi zbylo. Jsem rozhodnutá držet se jí zuby nehty a doufat při každé sebemenší příležitosti.
Jako je tato. Ta chvilka, kdy cítím, že uvnitř malé, dětské hlavičky je ten, na kterého celý jeho krátký život čekám. Je víc než pravděpodobné, že se nikdy nedočkám. Přesto tyhle okamžiky miluju. Jen mám strach, že jednou se do těch očí podívám a za nimi bude prázdno.

Chladnička

27. února 2017 v 11:47 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Umírá nám chladnička. Budiž jí ke cti, že tak činí pozvolna a opatrně, tedy nám dala, holka zlatá, dost připravovacího času. Nejprve se začala na dně objevovat voda. Vyčistili jsme co se dalo, přerovnali obsah, snížili teplotu a spokojeni s dobře vykonanou prací jsme koukali, jak hladina pod fošíky se zeleninou utěšeně stoupá. No dobře. Koupíme novou. Jednou. Někdy.
To bylo před půl rokem.
Než jsme se rozhoupali, poněvadž není horší činnosti než vyhledávat elektrospotřebiče na internetu, chladnička poslala novou výzvu. Jednoho krásného večera jsem se pokusila její dveře zavřít a ouha, ono to nešlo. Ba naopak, vrátka se tvrdošíjně otvírala navzdory mé snaze je dovřít, a při jakémkoli pokusu o záchranu uvnitř se kazících jogurtů vystavovala mé paže čím dál větší námaze. Až v tom starém, třináctiletém pantu luplo a mně se do dlaně vysypal jeho plastikový obsah. Bylo mi naprosto jasně sděleno, že tady končí veškerá legrace.

Nutno podotknout, že vlastníme zázrak moderní techniky, tedy ledničku vestavnou. Já osobně bych si ji nikdy do kuchyně nedala, tuto jsem zdědila a po současných zkušenostech bych si raději ruce ukousala, než zabudovávat chladničku do dřevěné skříně. To není nic proti původní majitelce kuchyně, nemohla vědět, že ji jednou zdědí intelikent.
Kromě toho, že vestavba pěkně vypadá, nemá tento počin vůbec žádné další plusy, naopak mínusů je tolik, že bych nejraději obeslala Whirpoola, Liebherra i Beko, aby tento ďábelský vynález stáhli z trhu. Chladničky jsou malé, na prodejnách se téměř nevystavují, neb bez své překližkové krabice jsou ošklivé a tímto své rozměry úzkostlivě tají, tedy budoucí majitel nemá jak zjistit, zda mu spotřebič do skříně sedne či ne.

Není jednoduché v době moderní techniky, mobilních telefonů a internetu objednat si nový kus, pokud starý odejde. Nedejbože, kdyby si zákazník přál, aby firma chladničku zabudovala a starou si - považte! - odvezla s sebou. Nelze. Sice se na téměř všech e-shopech píše, že tyto služby samozřejmě k dispozici jsou, místy i zdarma, ale pravda, vážení, pravda je úplně jinde.

Po mnoha a mnoha hodinách strávených čučíc do monitorů svých notebooků jsme ji našli. Krásnou, bílou, vestavnou ledničku od Bosche. Výška spotřebiče - OK. Šířka - OK. Hloubka taky fajn. Když jsme se pokusili najít rozměry dvířek, poněkud jsme narazili, ale podle obrázku jsme kupovali némlich to samé, co nám stojí v kuchňské lince, tedy nebude problém. Abychom si byli úplně jisti, oslovili jsme zákaznickou linku, zda by bylo možné, aby nějaký snaživý brigádník seběhl do skladu a dveře nám přeměřil. Nožičky by jim prý musely upadnout, nejde to. Dobrá. Tak my to riskneme.

První překážka byla zdárně za námi, byl čas poprat se s callcentrem. Moc milá paní nám zavolala, že prý se v systému dočetla, že bychom chtěli ledničku a kdy bychom ji tak asi rádi obdrželi? Po odpovědi, že jde o jídlo, tedy nejlépe za hodinu, jsem se dozvěděla, že si můžu nechat leda zdát, nejbližší závoz je za čtyři dny. Ach jo. No tak jo, no. Další dotaz zněl, kdy bych ji měla ráda zabudovanou? - No, za ty čtyři dny, ne?
- Ne.
Externí firma, která e-shopu poskytuje své laskavé služby, bude k dispozici nejdříve následující den. Ha.
Poslední hádanka, kterou jsem se rozhodla paní potrápit byla, zda si externí firma následující de po zabudování nového kusu starý kus odveze?
- Ne.
- ???
- To vyšleme auto extra další den.
Ha.
Prodebatovali jsme to s láskou mého života tam i zpět a došli k názoru, že nejjednodušší bude najmout šikovného pána s kombinačkami, který přivezenou lednici promptně zabuduje tak, aby si firma přivážející mohla zároveň starou bedýnku odvézt. Provedli jsme další hovor s callcentrem. A dozvěděli se, že pokud nevyužijeme laskavých služeb jejich externí firmy, chladnička expeditně podraží o tisícpětset korun.
- ???
Domluvili jsme se, že toto považujeme za novodobé pirátství a objednávku jsme stornovali.

Potom už to byla jen legrace a zábava.
Objednali jsme chladničku jinde, ti se s námi o závozu či odvozu raději vůbec nebavili. Přišel mi jen tichý a nenápadný mail, ve kterém se pravilo, že lednička skladem není a neví se kdy bude. Howgh.

Jelikož ani pána s kombinačkami se nám nedařilo najít, pokorně jsme se vrátili k původnímu e-shopu, kde jsme pod jiným jménem, aby nebyla ostuda, ledničku objednali znovu. Dozvěděli jsme se, že teď už máme smůlu, ve skladu nic není, ale když budeme hodní, za týden by něco mohlo přijít.
Byli jsme moc hodní. Dokonce jsme si objednali stejné martyrium jako prve, první den přivézt, čtvrtý zamontovat, šestý odvézt. Svět neměl chybu.

To bylo tuhle sobotu. Přijeli dva pánové, na zápraží energicky roztrhali všechny obaly a rozházeli polystyrenovou výstelku po zahradě, načež novou chladničku přinesli do kuchyně. Než jsme realizovali cokoliv, co by zavánělo převzetím zboží, J. si vzal do ruky pásmo, aby zjistil, že Boschka nám do skříně sice vejde, ale nebude se dát zavřít. Dvířka od ledničky i od mrazáku byla o dobrých pět centimetrů jinde, než kam sahalo naše obložení. Nechali jsme značně nasrané závozníky spotřebič odvézt a opět jsme zavolali callcentrum.

Pro ty, kdo doufají, že teď už jsme konečně dostali rozum, mám špatné zprávy. Objednali jsme nový kus, jiné značky, včetně vestavby a už teď se na duben moc těšíme!

Pokus

15. února 2017 v 11:04 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako dítě jsem chemicko-fyzikální pokusy milovala. I když jsem v drtivé většině případů přicházela na laborky nepřipravena, tedy dutá jako štoudev a neměla jsem ponětí, proč liju průsvitnou kapalinu do modré a proč učitelka ječí, jako když ji na nože berou v okamžiku, kdy se do své směsi chystám nasypat růžový prášek. K mému nemalému zklamání k výbuchu v přízemí mé alma mater nikdy nedošlo, tedy aspoň ne za mé přítomnosti, pouze jsem si připálila rukáv povinného bílého pláště, za což jsem nafasovala výchovný čtverec a doma pohlavek.

Má láska k experimentům mě ale nepřešla. Ráda zkouším co kdo vydrží. Dětská trpělivost, mé nervy, J. úsměv. Aprílové žertíčky mám zaryty hluboko pod kůží jako permanentní tetování a nebojím se je kdykoliv použít. Pravda, s postupujícím věkem, bohužel, roste i pocit zodpovědnosti, tedy se často rozhodnu, že fórek je nejapný a stupidní a nakonec lituju, že jsem ho nerealizovala.

Ale tentokrát mi to vyšlo.
Schválně, na co si vzpomenu z laboratorních protokolů:

LABORATORNÍ PRÁCE

TÉMA: OTCOVSKÉ SCHOPNOSTI
Úkol: Vyzkoušejte, jak je váš partner schopen postarat se sám o dvě invalidní děti
Pomůcky: Vaše nepřítomnost v domácnosti po dobu 24 hodin
Telefon
Muž
Děti školkového či školního věku 2ks
Látky: Dopolední a odpolední svačina, celkem 4ks

Postup:
1. Odjet z domu na 24 hodin
2. Večer nerealizovat kontrolní hovor, zda je vše v pořádku, zda nikdo neblinká a zda je na ráno vše připraveno, včetně aktovek se svačinami
3. Trpělivě čekat na výsledek

POZOROVÁNÍ A VÝSLEDKY:
Jestliže neprovedu večerní hovor ze zaměstnání, pak:
1. Nikomu doma nechybím
2. Tedy nikdo nevolá zpět, že nebyl proveden kontrolní hovor a že se mu stejská
3. Děti nemají připraveny svačiny a jsou s bohorovným klidem odveleny do zařízení bez jídla (které si nejsou samy schopny koupit)

ZÁVĚR: Jeden dospělý muž, t.č. v roli otce samoživitele, je schopen postarat se o dvě malé děti jen částečně. Budiž mu přičteno ke cti, že se nikomu nic nestalo, nikdo odnikud nespadl, nikdo se ničím neprobodl, všichni dostali najíst a napít (doufám že ano, nebyl proveden telefonát), všichni byli řádně okoupáni a zastláni do lůžek. Potud skvělé.
Jen mě trochu zaráží, že ráno měl udělat jednu jedinou věc. JEDNU. Sáhnout do ledničky, vytáhnout odtud dva pribiňáky a dva banány a nasypat je do tašek.
Nemusel přibalit čisté tepláky.
Nemusel lovit v zásuvkách komod ponožky dost tenké na to, aby přežily teplo ve třídě a dost slušné na to, aby se daly nosit celý den mezi lidmi.
Nemusel myslet na to, že se má jít k některému lékaři na nějakou pravidelnou kontrolu.
Nemusel hledat kostým na maškarní, jelikož ani netušil, že se nějaký karneval ve školce chystá nebo dokonce koná.
Nemusel si složitě vzpomínat, zda je ve školce i ve škole dost trigonometrických teodolitů a zda není nutné nějaký přibalit.
Nemusel si vrývat do paměti, že pribiňáky tímto došly a cestou z práce se musí přikoupit.
Nemusel se soustředit na fakt, že ve škole došly léky, které dítě dostává k obědu a tedy by se jedno balení mělo do aktovky přihodit.
Nemusel se zoufale dívat na flek od posypové soli na oteplovačkách a hledat náhradní, dost teplé kalhoty.
Nemusel vařit obědy, protože toho dne se v zařízeních podává pouze jídlo s lepkem a laktózou.
Nemusel tolik věcí. Nikdy nemusí tolik věcí. Kdyby mě zítra odpoledne porazila lanovka na Petřín, bude trvat dny, ba týdny, než dojde k úpravě režimu do stávajícího stavu. Nakonec se mu to povede, poněvadž je to kluk šikovnej a zodpovědnej, ale za jakou cenu?

Proč muži nikdy neví, kde doma schováváme Savo na plísně a jak se čistí trouba? Proč naopak my, křehké květinky, umíme vyměnit žárovku a v krajní nouzi si stopnout někoho, kdo nám vymění kolo u auta? Jakto, že my, ženy, jsme schopny postarat se o sebe v téměř každé životní situaci a muži neví, že dítě má ve čtvrtek odpoledne mimořádný fotbalový trénink, na který potřebuje odvézt spolu se sousedovic dvojčaty?

Někdy, ale opravdu jen někdy, třeba na malou chvilku, bych chtěla být chlap. Moct čůrat ve stoje a nemuset myslet.

Den zapomínací

13. února 2017 v 12:16 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Dnes jsem zapomněla dát Matýskovi do aktovky oběd. Odjel do školy bez něj. Takže jsem se hned po snídani pěkně projela zmrzlou krajinou, ve zmrzlém autě, se zmrzlým Šimonem.

Dnes jsme málem zapomněli vyvézt popelnici před branku, tedy chybělo málo a odpadky, které byly ještě minulý týden potravinami, ale teď už nejsou, věřte mi, s námi zůstaly další týden. Kam bychom celou tu dobu odkládali jejich následovníky, to nevím, to nevím, to nevím.

Dnes J. zapomněl, že píše desetiminutovku s kamarády ze školy a málem přišel pozdě. Taky zapomněl kam si dal pas a to jsem mu dala tak trochu sežrat.

Dnes pan K. zapomněl dát svému synovi slušné kalhoty do školy, tedy se po telefonu křičelo. Ale nevadí, pan K. si nakonec poradil a malý K. nemusel trávit den ve školce v oteplovačkách. Bylo by mu vedro a asi by to tatínkovi nezapomněl ještě dlouho.

Před pár minutami pán, který slíbil, že mi za chvilku stoprocentně zavolá, zapomněl a nezavolal. Je to mrzuté, neboť kvůli tomu budu muset telefonovat já jemu a budu vypadat jako stíhačka. To se mu potom bude vestavovat lednička jedna báseň.

Když jsem byla malá, pořád jsem někde něco zapomínala. Klíče, čepici, peníze na oběd. Máma kvůli tomu šílela (tehdy jsem se jí divila, dnes už mám víc pochopení) a křičela na mě "Probohaživého jak jsi mohla nechat v kině šálu?!" a já měla sto chutí jí odpovědět: "Jedoduše, mami. Prostě jsem si ji svlékla a pak jsem ji tam nechala ležet." ale raději jsem to neudělala, protože ta facka by pak určitě bolela o mnoho víc.

Říkali mi, že jednou takhle zapomenu někde vlastní hlavu. Moc dobře vím, že mají pravdu. Má demence spolu s raným Alzheimerem se den po dni zhoršuje. Jednoho dne se probudím a do krku mi potáhne. Pak si budu jako ta moje máma říkat "Probohaživého, kde jsem tu hlavu nechala a proč jsem ji neměla umytou?!"