Uvnitř

28. února 2017 v 21:02 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy ho tam vidím. Uvnitř nemohoucího tělíčka, za tváří s prostoduchým výrazem. Dívám se do těch blankytně modrých očí s řasami, které by mu mohla leckterá žena závidět, a cítím pohled toho uvnitř. Normálního, chytrého, desetiletého kluka. Jsou to okamžiky, krátké jako pád hvězdy, doba mezi dvěma mrknutími očí. Jsou vzácné a s přibývajícím časem je jich čím dál tím méně. O to víc si je užívám. A o to víc mi trhají srdce na malé kousky.
Těch pár krátkých vteřin udržuju oční kontakt, až mě pálí víčka. V duchu mluvím s klukem uvnitř, zdravím ho a vysvětluju, že jsem tady a vím o něm. Že tady budu vždycky, ať on bude kdekoliv. Držím Matěje za ruku a hladím jeho dlouhé, po otci zděděné prsty tak, jak to má rád. Jsou to chvíle jen mezi námi dvěma. Nevnímám hukot myčky, žvatlání mladšího syna, zprávy v televizi. Jsem tu se svým synem a mám na něj jen chvíli, než se vrátí zvířecí jekot a epilepsie. Je to zvláštní pocit, sledovat úsměv na dětské tváři a čekat na slova. Tohle jsou vteřiny, kdy se zdá, že se jeho rty pohnou a já poprvé v životě uslyším. Budu vděčná za cokoliv, i když jednoduché "Mami" by mi stačilo na zbytek života. Nikdy se to nestane. Vím to. Ale naděje je to poslední, co mi zbylo. Jsem rozhodnutá držet se jí zuby nehty a doufat při každé sebemenší příležitosti.
Jako je tato. Ta chvilka, kdy cítím, že uvnitř malé, dětské hlavičky je ten, na kterého celý jeho krátký život čekám. Je víc než pravděpodobné, že se nikdy nedočkám. Přesto tyhle okamžiky miluju. Jen mám strach, že jednou se do těch očí podívám a za nimi bude prázdno.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Majka Majka | E-mail | 28. února 2017 v 21:19 | Reagovat

Prdlá Prvomatko, moc často takhle vážně nepíšeš..
Věřím, věř, že jednou se s tím zdravým normálním Máťou potkáš. Fakt.

věrná čitatelka Majka

2 Pavla Pavla | E-mail | 1. března 2017 v 6:11 | Reagovat

Uz Vas dlouho ctu a dneska mi to nedalo... Vite neco o usnadnovane komunikaci? Ta by Vam opravdu mohla pomoci setkat se se synem...

3 Olga Olga | E-mail | 1. března 2017 v 13:37 | Reagovat

Jojo, usnadňovaná neboli facilitovaná komunikace, nebo taky podporované psaní (supported typing) je hodně zajímavá věc.  Dělali jsme ji s Vojtou a ještě občas děláme. Dozvěděla jsem se věci, kterým se mi nechce věřit. Takže, určitě bych to zkusila a interpretaci nechám na tobě, milá PP. Hodně štěstí.

4 Jarka a Kuba Jarka a Kuba | 1. března 2017 v 21:07 | Reagovat

MOC Vám držím palce,ať se jednou dočkáte,věřím,že až se podaří upravit epi,tak se vývoj pohne správným směrem,moooc Vám to přeji.Jarka

5 ninive ninive | 6. března 2017 v 9:47 | Reagovat

Facilitovaná komunikace nefunguje, pozor na to! Výsledkem je (podvědomá) produkce facilitátora. Často to jsou právě věci, kterým se ani nechce věřit, přesně jak píše paní nade mnou. Vy jste inteligentní, tak u vás se snad nebojím, že byste propadla tomuhle bludu.

6 Olga Olga | E-mail | 6. března 2017 v 22:12 | Reagovat

[5]:Díky za názor :-). Nicméně bych nebyla tak rezolutní. Mně se stalo, že mi syn napsal věc, kterou jsem nemohla vědět a která mi pak byla potvrzena jako pravdivá. Moje podvědomí opravdu nemohlo tušit, že paní učitelka chodí na zumbu (popravdě jsem tehdy moc netušila, co to přesně ta zumba je :-D)a Vojta mi napsal "učitelka výuky zumby". A pí učitelka mi druhý den potvrdila, že opravdu vyprávěla kolegyním, že má novou učitelku zumby. A včil jak to teda bylo?  Facilitované komunikaci se věnuje jeden institu Syracuse University v USA, kde získala PhD Jitka Nelb Sinecká, od které jsem se o téhle věci dověděla. O její inteligenci si nedovolím pochybovat :-). Někteří jedinci s autismem, kteří začali s FK s podporou facilitátora, se postupně osamostatnili a píší sami. Je dobré věci vyzkoušet a udělat si názor sám (v tomto případě sama :-)).

7 Míša z Plzně Míša z Plzně | 8. března 2017 v 14:13 | Reagovat

Já vím, že to není stejné. Ale přispěju svým příběhem.

Mám syna Petra 30-ti letého vysokofunkčního autistu aspergera. Má IQ 132, ale sociální chování bylo vždy problém. Měl i období, kdy téměř nevycházel z bytu ven. Smířila jsem s tím, že bude pořád s námi doma. Je na ID. Jenže najednou sám od sebe začal chodit na sociální terapie. Našel si přítelkyni. Bydlí spolu. Ona je na vozíčku a on se o ní krásně stará. Jejich vztah je nádherný.
Zdraví by jim ho mohli závidět.
Zázraky se občas dějí..........

8 Olga Olga | 8. března 2017 v 15:45 | Reagovat

[7]: To mi úplně vehnalo slzy do očí :-)

9 Marie Marie | 9. března 2017 v 19:56 | Reagovat

Přeji,ať se ti splní tvůj největší sen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama