Březen 2017

Smůla

27. března 2017 v 17:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy se člověku stane, že se mu začne na paty lepit smůla. Pomyslná. Jakože se mu přestane dařit. To bejvá. A jindy zase, se člověk v těch sračkách brodí až po kolena a břeh není vidět. Padá na něj kadibouda, závidí biblickému Jobovi jeho snadný život, a když je té smůly až po pás, rezignovaně si sedne do křesla a přestane na věci šahat, aby se ještě víc nepokazily. Sedí, ani nedutá a doufá, že svět se co nevidět v dobré obrátí a jemu bude odpuštěno, ať už těm shůry provedl cokoliv.

Jako třeba můj J. Užíval si zaslouženou konferenci na druhé straně světa, tam, co nesněží, nemrzne a dá se tam i za deště koupat v moři. Ano, záviděla jsem mu a vůbec se za to nestydím. Jenže on se, chudáček malej, vrátil domů a zaplatil vysokou daň.

Nejdřív se mu ztratil kufr. Ne tím jednoduchým způsobem, že hned na letišti vám pán od aerolinek řekne, že omylem odletěl na vedlejší letiště, ale už ho cpou zpátky do letadla a bude tu co nevidět. J. kufr zmizel vysoko na nebi bez jediné stopy, odešel od nás tiše a nenápadně, tak, jak trávil celý svůj život. Budiž mu mraky lehké. Ale po modrém tričku s Homerem se mi bude stýskat. Ještěže to nebyl foťák nebo laptop.

Můj muž tedy přijel domů a zazvonil mu telefon. Když se ho pokusil zvednout, neslyšel nic, než praskání a ticho. Což bylo, jak se později ukázalo, jeho převeliké štěstí, neb volala šéfová, aby lásku mého života informovala, že ztratil velmi důležité a drahé pracovní udělátko, a že pokud se udělátko nejpozději do před dvěma hodinami nenajde, ona si pro J. přijede a natrhne mu flígr. Já tu paní znám. Má sotva metr šedesát, ale kdyby si pro mě chtěla dojít, věřte mi, střední Čechy by mi byly malé.

A tak se můj muž dal do hledání udělátka. Načež si vzpomněl, že mu vlastně nefunguje mobil a i kdyby chtěl šéfové nakrásně zavolat, že udělátko našel, nemohl by. Sedl si tedy k počítači ve snaze vygooglit závadu nefunkčního mobilu. A ejhle, narazil na stejně nefunkční klávesnici, kterou si před pár minutami vzal do práce náš nejmladší, tímto veřejný likvidátor č.1. Ten měl v danou chvíli sakra kliku, že už chrněl v posteli, poněvadž jinak by mohl skončit jako čtyři malí a ještě ošklivější.

Tady jsem si uvědomila, že J. se brodí po lokty ve smůle a ve strachu, že by to mohlo být nakažlivé, jsem se odebrala na lože.

Právě jsem zjistila, že to bylo pozdě. Do omáčky k mým vyhlášeným boloňským špagetám jsem nasypala dobře půl hrnečku kari.

Hele, snad byste tohle neměli ani číst. Ať to od nás nechytnete.

Opět dopravní

25. března 2017 v 18:10 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Už delší dobu se mi Arthur nelíbil. Byl čerstvě umytý, karoserie se mu jen blýskala, měl naprosto nový volnoběžný ventil, který šlapal jako švýcarské hodinky a jezdit s vyřazenou rychlostí byla prostě radost. Přesto jsem z něj neměla dobrý pocit. Vlevo něco klepalo, vpravo hučelo, Když se zavřely Matýskovy dveře, ozval se zvuk, jako když se bortí chaloupka na muří nožce. Nelenila jsem a odvezla náš zánovní kombík do servisu. Náš pan opravář je zlatý člověk se zlatým srdcem a zlatýma rukama. Většinu toho jsme mu zaplatili my. Máme u něj auta cca čtvrtletně. On nás chápe a opravuje náš vozový park rychlostí blesku. Ani tentokrát mě nenechal čekat déle než několik hodin.
"Plech, který vydával divný zvuk byl uhnilý, ten jsem vyhodil. To, co klepalo jsem utáhl. A ložisko za 5, které vytváří ten hukot, si budete muset nechat vyměnit. Kdy přijedete?"
Ach. Optala jsem se, zda je výměna ložiska nutná, když se kombík bude stěhovat na farmu s mnoha jinými spokojenými vraky na odpočinku. (pššššt!)
"Tak to se na to vykašlete."
"A nezabiju se v tom?"
/schovívavý úsměv pro blond řidičky/ "Néééé."

Kecal jeden.

Následující neděli, velice, velice brzy ráno, v době, kdy se probouzí první kohouti a slunce uvažuje, jestli vyjde i tentokrát, jsem si to drandila do zaměstnání po naštěstí prázdné dálnici, když tu se vůz zatřásl, zavrčel a začal brzdit navzdory mé malé popelčí nožičce na plynovém pedálu. Přitlačila jsem a nic. Zajela jsem za krajnici a zastavila. Tohle se mi nechtělo líbit. Obešla jsem auto, abych zjistila, které kolo mi ujelo do pankejtu, ale nezjistila jsem, kupodivu, žádné škody. Divné. Tak popojedem. Nastartovala jsem, zařadila a pokusila se rozjet. Arthur se nehnul ani o milimetr. Dobře. Není potřeba panikařit, zavolala jsem do práce, že přijedu později, zavolala jsem do pojišťovny, že potřebuju odtahovku a zavolala jsem spící Zřítelnici oka mého, abych se optala, kde mám, doprdele, trojúhelník? /Pozn. autorky: J. 2x ročně uklízí auta a to tak, že z nich vysype úplně všechno, a to, co je mu líto vyhodit, nacpe do igelitek, které ztratí uvnitř našeho malého zahradního domku, dříve sklepa/ J. odtušil, že neví a nabídl mi, abych se vrátila domů a půjčila si jeden z jeho auta. Hodně jsme se nasmáli.

Mezitím se chudáček stařičký Arthur počůral, ale jestli šlo o olej, vodu nebo benzín, se mi opravdu nechtělo zjišťovat. Stála jsem předepsaných třicet metrů za autem v blýskavé oranžové vestičce a dělala trojúhelník, lovila pokémony, třásla se zimou a vůbec se snažila tu hodinu, než přijede žlutý anděl z vedlejší vsi, nějak zabavit. Když asistnce dorazila, a nutno podotknout, že opravdu relativně rychle, schovala jsem se do vyhřátého tahače a fotila náš vůz, jenž byl navíjen na plošinu a pro mě to byl zážitek jako Brno.

"Kam to bude, mladá paní?"
Aha? To mi nedošlo. Je neděle ráno a já opravdu pochybuji, že mi náš zlatý pan opravář zvedne telefon. Přesto jsem s pokerovou tváří nahlásila jeho adresu a doufala, že mi to projde. Několik pokusných telefonátů mou teorii o nezvedání potvrdilo a tak jsem jen doufala, že parkoviště u servisu bude prázdné a my se na ně i s tahačem vejdeme.

Vešli. Pěkně jsem poděkovala a začala uvažovat, jak se do práce, kde jsem měla být nejpozději před dvěma hodinami, dostanu. Autobusy nejezdí a pokud ano, návaznost je tak plynulá, že přesunem z bodu A do bodu B, mezi kterými leží bratru 80km, zabiju celý boží den.

Vrátila jsem se tedy taxíkem domů, tam zabavila J. trojúhelník i s autem, ve kterém byl ukryt a vydala se do zaměstnání.

Pointa tohoto příběhu? Nevím. Možná, že tak dlouho se jezdí s hučícím ložiskem, až se ucho utrhne, ale to mi nepřipadá moc vtipné. Každopádně Arťa už je spravený a další měsíc, kdy si něco určitě vymyslí, se kvapem blíží. Těším se.

Malá domácí magie

22. března 2017 v 21:30 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Většinou je u nás veselo. Dost často se tu křičí, někdy tak, že by se to před desátou nesmělo vysílat. Ale nikdo si tady z toho nic nedělá. Z času na čas se tady brečí, někdy proto, že v oblíbeném psovi došly baterky nebo pro obecnou těžkost bytí. A pak jsou chvíle, kdy se tady čaruje.

Dostali jsme darem Hopsinkovou šťávu. Made in USA. V první chvíli jsem netušila, jak velký DAR držím v ruce, ale když jsem DMG prohnala strýčkem huhlou, protočily se mi panenky. Takovejch peněz! Čímž Ti, drahá K., ještě jednou vlelice děkuji a zvaž, prosím, jestli opravdu nechceš svůj dárek vyfakturovat.

Každopádně jsem si přečetla návod a zjistila, že nejpozději do týdne pravidelného užívání stoupne mým chlapečkům IQ minimálně o sto bodů a začnou si sami zavazovat tkaničky. Po pravdě jsem takových Hopsinkových šťáviček vyzkoušela už několik a ani tentokrát jsem v zázraky nedoufala. Přesto jsem se rozhodla nepodlehnout malomyslnosti a pod heslem co tě nezabije, to tě posílí, jsem začala klukům sirup lít do jídla.

Po prvních třech dávkách Šimon zopakoval slovo. Ne úplně jasně, šlo spíš o nápodobu zvuku, jako když se papoušek snaží napodobit sekačku na trávu. Ale to nevadí, první vlaštovka se objevila.

Pak se kluci skamarádili. Pravda, zrovna upravení sourozeneckých vztahů bych od látky zlepšující mozkovou činnost nečekala, ale i to jsou body navíc. Šimon lezl přes Matěje tam a zpátky, ten si to nejenže nechal líbit, ale ještě bráchovi pomáhal. A z času na čas, převážně ve chvílích, kdy si myslel, že se nekoukám, ho pohladil.

A šlus. Pět dnů klidu a ticha. Žádná nová dovednost, žádné zapínání knoflíků a natahování ponožek. Uvědomila jsem si, že i to málo, které jsem zaregistrovala bylo spíše přání otcem myšlenky. Viděla jsem to, co jsem vidět chtěla. A možná i to, co nebylo pravda. To se stává. Když člověk žije příliš dlouho s lidmi, kteří ho potřebují 24/7, začne si přát, aby se stal zázrak.
A je-li ten člověk matka malých dětí, její víra v kouzla roste exponenciální řadou a vidí trávu růst nebo vozíčkáře chodit.

Po týdnu užívání jsem došla k závěru, že mé vidiny a slyšiny byly psychického rázu, že jsem prostě jen příliš unavená ze všeho toho doufání a pevného držení se planých nadějí a že je potřeba nechat věci jít. Hopsinkovou šťávu uložíme k ledu.

Toho rána si se mnou Matěj povídal. Svým jedinečným způsobem gest, úsměvů a výskání se mnou vedl rozhovor a měl nesmírnou radost, když viděl, že jsem pochopila, co se mi snaží říct.

Načež jsem načapala Šimůnka ve stoji u houpacího křesla. To, že stojí u nábytku u nás není žádná novinka, pár měsíců už se touto kratochvílí (jak-vycukat-matku-do-bezvědomí-strachem-že-odněkud-spadnu) baví. Ale tentokrát stál u houpajícího se křesla, tedy spíš podpíral on je, než ono jej.

A nakonec mi pan učitel slavnostně sdělil, že Matýsek ve škole UCHOPIL hračku a hrál si s ní. Úplně poprvé. Ve třetí třídě.

Hopsinková šťáva je zpátky ve hře a my napjatě sledujeme, co bude dál. Řeknu vám, je to lepší, než celá Jessica Fletcherová a doktor House dohromady.