Smůla

27. března 2017 v 17:29 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Někdy se člověku stane, že se mu začne na paty lepit smůla. Pomyslná. Jakože se mu přestane dařit. To bejvá. A jindy zase, se člověk v těch sračkách brodí až po kolena a břeh není vidět. Padá na něj kadibouda, závidí biblickému Jobovi jeho snadný život, a když je té smůly až po pás, rezignovaně si sedne do křesla a přestane na věci šahat, aby se ještě víc nepokazily. Sedí, ani nedutá a doufá, že svět se co nevidět v dobré obrátí a jemu bude odpuštěno, ať už těm shůry provedl cokoliv.

Jako třeba můj J. Užíval si zaslouženou konferenci na druhé straně světa, tam, co nesněží, nemrzne a dá se tam i za deště koupat v moři. Ano, záviděla jsem mu a vůbec se za to nestydím. Jenže on se, chudáček malej, vrátil domů a zaplatil vysokou daň.

Nejdřív se mu ztratil kufr. Ne tím jednoduchým způsobem, že hned na letišti vám pán od aerolinek řekne, že omylem odletěl na vedlejší letiště, ale už ho cpou zpátky do letadla a bude tu co nevidět. J. kufr zmizel vysoko na nebi bez jediné stopy, odešel od nás tiše a nenápadně, tak, jak trávil celý svůj život. Budiž mu mraky lehké. Ale po modrém tričku s Homerem se mi bude stýskat. Ještěže to nebyl foťák nebo laptop.

Můj muž tedy přijel domů a zazvonil mu telefon. Když se ho pokusil zvednout, neslyšel nic, než praskání a ticho. Což bylo, jak se později ukázalo, jeho převeliké štěstí, neb volala šéfová, aby lásku mého života informovala, že ztratil velmi důležité a drahé pracovní udělátko, a že pokud se udělátko nejpozději do před dvěma hodinami nenajde, ona si pro J. přijede a natrhne mu flígr. Já tu paní znám. Má sotva metr šedesát, ale kdyby si pro mě chtěla dojít, věřte mi, střední Čechy by mi byly malé.

A tak se můj muž dal do hledání udělátka. Načež si vzpomněl, že mu vlastně nefunguje mobil a i kdyby chtěl šéfové nakrásně zavolat, že udělátko našel, nemohl by. Sedl si tedy k počítači ve snaze vygooglit závadu nefunkčního mobilu. A ejhle, narazil na stejně nefunkční klávesnici, kterou si před pár minutami vzal do práce náš nejmladší, tímto veřejný likvidátor č.1. Ten měl v danou chvíli sakra kliku, že už chrněl v posteli, poněvadž jinak by mohl skončit jako čtyři malí a ještě ošklivější.

Tady jsem si uvědomila, že J. se brodí po lokty ve smůle a ve strachu, že by to mohlo být nakažlivé, jsem se odebrala na lože.

Právě jsem zjistila, že to bylo pozdě. Do omáčky k mým vyhlášeným boloňským špagetám jsem nasypala dobře půl hrnečku kari.

Hele, snad byste tohle neměli ani číst. Ať to od nás nechytnete.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | E-mail | 28. března 2017 v 20:45 | Reagovat

To je výborný! Moc ráda čtu Váš blok, píšete tak hezky mile, vtipně. Přesně tak, jak to neumím (ale dokážu ocenit).
Přála bych Vám, abyste mohla popisovat jen samé vtipné zážitky, nic nekonečně smutného.

2 Martina Martina | 30. března 2017 v 19:07 | Reagovat

Pozdě,již jsem to chytla.Ale mě se bohužel smůla drží několik dní,tak sedím v tom koutku a modlím se,aby už byla neděle a já přestala být zakletá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama