Červen 2017

Návraty

13. června 2017 v 12:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Právě jsem se dočetla, že Anna K. znovu bojuje s rakovinou. A do prdele.

Ne, že bych si o téhle hnusné nemoci dělala nějaké iluze, ale doufala jsem, že intervaly jejích návratů se poněkud protáhnou. Třeba na dvacet, čtyřicet, sto let. Znám paní, která to táhla dobrých 30, než se opět vrhla do víru chemoterapeutických radostí. To je moje holka.

Jenže Anna vydržela 7 let. Obecně tato doba není ani moc, ani málo. Je to dost na vychození mateřské školky, málo na .... málo na co? Co všechno se dá nestihnout za sedm let? Vlastně kromě reparátu z ozařování je to dost dlouhá doba. Na skok padákem, výstup na Mt. Blanc, ušetření akontace na novou škodovku. Dá se toho udělat hodně. A ta mrcha rakovina to ví až moc dobře.

Když jsem se (paradoxně ve stejné době jako Anna K.) prala s nemocí já (no dobře, moc sil mě to nestálo, ale pořád musím zachovat při hovoru o téhle smrtelné chorobě určité dekórum), našla jsem si ve svém okolí několik vzorů, kteří boj zdárně vyhráli a těch jsem se držela. Když mohli oni, můžu i já .
M. je už několik let po smrti.
Paní P. prochází svým druhým kolem.
A teď došlo i na Annu.
Už mi nikdo nezůstal.
Jen já.

Hodlám v tomto stavu setrvat až do nekonečna. Nevím, co způsobuje, že se to svinstvo vrací. Možná nikdy z těla nezmizí. Možná, že když lékaři nasadí chemoterapeutické dryjáky a ozařování, rakovina se schová někam, kde ji ani oni nemohou vidět a čeká. Pěkně potichu a nenápadně si počká na vhodný okamžik, kdy všichni ukolébáni dlouhým klidem, poleví ve své ostražitosti a zaútočí.
Nebo se z ní za ty roky stal virus a chytáme ji jako chřipku. Nezávisle na tom, zda jsme ji už měli, nebo na své první kolo teprve čekáme.

Ne, že bych byla velká fanynka paní Krecarové, ale kdysi jsem narazila na stránku z Wikipedie věnované právě jí. Autor tam dost necitlivě napsal, že

"...svůj boj s rakovinou prozatím vyhrála..." /zdroj zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_K/

tahle věta mě tehdy strašně vytočila. Jaké prozatím? Prozatím je pro flek na ubruse nebo uzel na přetržené tkaničce, ale ne pro nemoc, jako je rak. Za ní musí být vždycky tečka. "Boj vyhrála, tečka."

Myslím, že poprvé po douhé době mám strach. Budu Anně držet všechny palce, aby byla úspěšná i tentokrát. Když bude ona, budu jednou i já.
A třeba žádné jednou nebude.

Tak k tomu konečně došlo

11. června 2017 v 7:15 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Říká se, že každá buňka v těle člověka se jednou za osm let vymění. Vlastně, některé to zvládají za tu dobu i několikrát, ale vzhledem k tomu, že rychlost skupiny se uvažuje podle chůze nejpomalejšího, budeme počítat s těmi, které mají životnost osm let. Znamená to, že já tu byla už čtyřikrát. Což je pro můj článek velice nepodstatný fakt, ale právě jsem na to přišla, tak jsem Vám to potřebovala říct.

Každopádně. Většina Prdlých Prvomatek se od těch předchozích moc nelišila. Rostly do výšky i do šířky, stárly a blbly. Každá jedna. Až na tu zatím poslední.

Vsuvka: Byly mi 4 nebo 4 a dva měsíce, už si to přesně nepamatuju. Seděla jsem nad talířem s polévkou a přemýšlela, čím mě chce má milující matka ortrávit tentokrát. "Maminko, co je tohleto?" dloubla jsem do červené kostky. "To je mrkvička, zlatíčko." "Aha. A co je tohleto?" "To je petrřelka, broučku." "A tohle?" "To je celer." "Tak to já nejim." V ten moment má matka vybouchla a vyletěla z kůže. Ještě dlouho mi zněla v hlavě její slova, že až budu mít vlastní děti, doufá, že tuto bohulibou vlastnost, nejíst nic kromě mléčné čokolády s oříšky, po mně zdědí.
Smůla mami. Oba jí, co jim dám. Oni musí, víš, jinak by umřeli hladem. Na rozdíl ode mně, která jsem si i ve čtyřech létech dokázala přistavit židličku ke skříňce se sladkostmi a vybrakovat ji do běla.

A tady nabírá naše vyprávění zajímavý směr. Před několika dny jsem šla do obchodu, nakupovala samé praktické věci, jako bezlepkovou mouku, chemoprénové lepidlo a zeleninku pro děti, když tu jsem se octla v uličce se sladkostmi. Naprotsto automaticky jsem se chtěla natáhnout pro oblíbenou Noru (že to na mě neřeknete?), když tu jsem si uvědomila, že na ni nemám chuť. Aha, tedy tatranku. Taky ne. Stála jsem i s vozíkem mezi regály, smutně se rozhlížela a věděla, že to můžu skoupit třeba všechno, abych to doma zavřela do police a nechala napospas zbytku rodiny.
To bylo fakt divný.

Předevčírem to bylo ještě zvláštnější. Čekala jsem na autobus, sjížděla jůtjubko s nejnovějšími tuc-tuc hitovkami (ano, přeskočilo mi nejen v oblasti gastronomie) a zjistila jsem, že trpím naprosto nepříčetnou, ba přímo těhotenskou chutí (nebojte se, nejsem v tom. Nějaké zbytky IQ mi v hlavě zústaly) na meruňky. Jaké štěstí, že se za mými zády nacházel vietnamský stánek obsypaný oranžovými plody. Koupila jsem si dobře půl kila a splivla ho, než přijela dvacetšestka.
To bylo ještě divnější. Meruňky jsem pro jejich chlupatý kožíšek nejedla leta.

A včerejšek dal tomu všemu korunu. V podvečer, doma klid a ticho, děti spokojeně spaly ve svých postelích, brouzdala jsem se kuchyní a páchala bílý sex (nájezdy na ledničku v nepravidelných, ale velmi častých intervalech) ve snaze najít něco na zub. Čokoláda mě nelákala (!!!), jogurty došly, alkohol byl t.č. nezvěstný, přemýšlela jsem, do čeho vložit chrup. A pak jsem ji uviděla. Na dně ledničky, v šuplíku se zeleninou, ležela menší, roztomilá mrkev, tak akorát do ruky. Vyndala jsem ji, omyla a oškrábala a - pozor! - poprvé v životě ji s chutí schroupala. Ježiš, ta byla dobrá!

Tak. A je to. Začíná to takhle nenápadně, člověk odmítne kostičku čokolády, pak se začne ládovat ovocem a končívá to zeleninou. Hodnotový žebříček se bortí, osobnost upadá hluboko do bahna správné životosprávy. Prdlá prvomatka tak, jak jsme ji znali, se ztrácí do stínu nové, určitě ještě víc prdlé čtyřicítky. No potěš koště.

Jako malé panenky

8. června 2017 v 16:48 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
"Pomoz mi, Matýsku, natáhni ruku, navlíknu ti na ni rukáv. No tak pomoz. Vím, že tě převlíkám potřetí během hodiny, jako panenku, ale to je osud."
Přesně. Jako panenku. Měla jsem jich pár a to jsme se o ně ještě rvaly se sestrou. Ale i těch pár jsem dokázala využít do upadnutí hlavičky. Svlékala jsem je a zase oblékala, dle příležitosti, do školy, na návštěvu, do obchodu, na večírek... denní doby se v mém světě střídaly rychlostí prchající želvy. Mé slušně vychované pany mi to trpěly, mlčely a držely. Tolik jsem se těšila, až budu mít děti, potažmo panenky živé! A ty teď trpí, úplně stejně jako tehdy Maya (čti mája. mexičanka z Moskvy) i medvídek Míša.
Vůbec jsem si to tehdy malovala v růžových barvách. Hrála jsem si na domácnost, ochotně jsem žehlila manželovy košile, zametala podlahu, krmila automatickou pračku. V mé fantazii ze mě byla učitelka, prodavačka, automechanička (potom mi naši vysvětlili terminus technikus obě ruce levé) nebo letuška.
Realita je, jak známo, nakonec úplně, ale úplně jiná. Momentálně se dívám na Matěje, kterému v boji s epilepsií na krátkou dobu několika týdnů pomohla homeopatika, ovšem jak ho tak sleduju, mé nadšení z vítězství nad touto hnusnou nemocí bylo předčasné. Mrzí mě to moc. Je příliš malý na to, aby takhle trpěl. Je mu deset. Má se loudavými kroky řítit do puberty, učit se mi odmlouvat a hledat výrazy, jak mě poslat do prdele, tak, aby mu to prošlo. Měl by řešit, jestli si do školy vezme černé nebo modré tričko, jestli kraťasy nebo džíny. Měl by přemýšlet nad tím, že holky jsou krávy a nejlepší je Nerf. Nebo co teď letí. Každopádně by jeho největší problém nemělo být to, že si neumí říct o jogurt, o výlet na hřiště, že ztrácí vědomí třikrát denně.
Ani druhá má panenka nemá na růžích zrovna ustláno. V jejím případě ovšem, teče řeka opačným směrem. Šimonek se začal stavět na nohy. Obchází nábytek a nedávno jsem ho přistihla, jak kráčí podél otevřeného okna, držíc se rámu. Ne zdi nebo parapetu. Opravdu šel středem kuchyně a nad hlavou pevně svíral přivírající se okenní tabuli. Což znamená, že stál na svých a jen si myslel, že se drží. To je můj vánoční zázrak v červnu.
Když jsem byla malá, hrála jsem si s panenkami na školu, s kamarády na černou punčochu, se spolužáky jsme kšeftovali s céčky. Kdybych tehdy věděla, co bude, hrála jsem si na shánění kompenzačních pomůcek. Ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká.