Jako malé panenky

8. června 2017 v 16:48 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
"Pomoz mi, Matýsku, natáhni ruku, navlíknu ti na ni rukáv. No tak pomoz. Vím, že tě převlíkám potřetí během hodiny, jako panenku, ale to je osud."
Přesně. Jako panenku. Měla jsem jich pár a to jsme se o ně ještě rvaly se sestrou. Ale i těch pár jsem dokázala využít do upadnutí hlavičky. Svlékala jsem je a zase oblékala, dle příležitosti, do školy, na návštěvu, do obchodu, na večírek... denní doby se v mém světě střídaly rychlostí prchající želvy. Mé slušně vychované pany mi to trpěly, mlčely a držely. Tolik jsem se těšila, až budu mít děti, potažmo panenky živé! A ty teď trpí, úplně stejně jako tehdy Maya (čti mája. mexičanka z Moskvy) i medvídek Míša.
Vůbec jsem si to tehdy malovala v růžových barvách. Hrála jsem si na domácnost, ochotně jsem žehlila manželovy košile, zametala podlahu, krmila automatickou pračku. V mé fantazii ze mě byla učitelka, prodavačka, automechanička (potom mi naši vysvětlili terminus technikus obě ruce levé) nebo letuška.
Realita je, jak známo, nakonec úplně, ale úplně jiná. Momentálně se dívám na Matěje, kterému v boji s epilepsií na krátkou dobu několika týdnů pomohla homeopatika, ovšem jak ho tak sleduju, mé nadšení z vítězství nad touto hnusnou nemocí bylo předčasné. Mrzí mě to moc. Je příliš malý na to, aby takhle trpěl. Je mu deset. Má se loudavými kroky řítit do puberty, učit se mi odmlouvat a hledat výrazy, jak mě poslat do prdele, tak, aby mu to prošlo. Měl by řešit, jestli si do školy vezme černé nebo modré tričko, jestli kraťasy nebo džíny. Měl by přemýšlet nad tím, že holky jsou krávy a nejlepší je Nerf. Nebo co teď letí. Každopádně by jeho největší problém nemělo být to, že si neumí říct o jogurt, o výlet na hřiště, že ztrácí vědomí třikrát denně.
Ani druhá má panenka nemá na růžích zrovna ustláno. V jejím případě ovšem, teče řeka opačným směrem. Šimonek se začal stavět na nohy. Obchází nábytek a nedávno jsem ho přistihla, jak kráčí podél otevřeného okna, držíc se rámu. Ne zdi nebo parapetu. Opravdu šel středem kuchyně a nad hlavou pevně svíral přivírající se okenní tabuli. Což znamená, že stál na svých a jen si myslel, že se drží. To je můj vánoční zázrak v červnu.
Když jsem byla malá, hrála jsem si s panenkami na školu, s kamarády na černou punčochu, se spolužáky jsme kšeftovali s céčky. Kdybych tehdy věděla, co bude, hrála jsem si na shánění kompenzačních pomůcek. Ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarka a Kuba Jarka a Kuba | 10. června 2017 v 13:56 | Reagovat

Dobrý den,máme osobní zkušenost s NEUROCENTREM v Jesenici u Prahy,MUDr.Boris Živný,současná medicína synovi nenabízela téměř žádnou pomoc,tak jsme to zkusili v Jesenici s vědomím,že nemáme co ztratit.Syn měl v té době 4 roky,téměř nemluvil,dle SPC-autismus.Pan doktor nám doporučil dva potravinové doplŇky-Tanakan a Fosfoser a synovi namaloval na těle vždy puntíky,které se měly mačkat.Syn se velmi zlepšil po všech stránkách.Nevím ,zda by stejný pokrok udělal i bez tohoto cvičení,ale brala jsem to tak ,že za pokus to stojí.Ještě jsem kdysi četla u paní Makovcové-maminka dvou postižených chlapců,jedem rovněž s epilepsií-,že jezdí do Egypta za nějakou paní doktorkou a také byla s výsledky spokojená,určitě by nebyl problém informace dohledat na internetu.Přeji Vám krásné léto a SPOUSTU vánočních zázraků bez ohledu na roční období!!!Jarka

2 Zdenka Zdenka | 10. června 2017 v 14:07 | Reagovat

Jak moc s Vami soucítím, taky máme doma jednu živou panenku...

3 Cali Cali | 16. června 2017 v 20:00 | Reagovat

MUDr  v Egyptě se jmenuje Augustýnová. Má stránky na Facebooku a jsou tam příběhy lidí, kteří se u ní léčili. Syn od pí Makovcové je opravdu po léčbě u ní bez epi.
Držím palce ať jsou brzy zase dobré zprávy!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama