Návraty

13. června 2017 v 12:58 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Právě jsem se dočetla, že Anna K. znovu bojuje s rakovinou. A do prdele.

Ne, že bych si o téhle hnusné nemoci dělala nějaké iluze, ale doufala jsem, že intervaly jejích návratů se poněkud protáhnou. Třeba na dvacet, čtyřicet, sto let. Znám paní, která to táhla dobrých 30, než se opět vrhla do víru chemoterapeutických radostí. To je moje holka.

Jenže Anna vydržela 7 let. Obecně tato doba není ani moc, ani málo. Je to dost na vychození mateřské školky, málo na .... málo na co? Co všechno se dá nestihnout za sedm let? Vlastně kromě reparátu z ozařování je to dost dlouhá doba. Na skok padákem, výstup na Mt. Blanc, ušetření akontace na novou škodovku. Dá se toho udělat hodně. A ta mrcha rakovina to ví až moc dobře.

Když jsem se (paradoxně ve stejné době jako Anna K.) prala s nemocí já (no dobře, moc sil mě to nestálo, ale pořád musím zachovat při hovoru o téhle smrtelné chorobě určité dekórum), našla jsem si ve svém okolí několik vzorů, kteří boj zdárně vyhráli a těch jsem se držela. Když mohli oni, můžu i já .
M. je už několik let po smrti.
Paní P. prochází svým druhým kolem.
A teď došlo i na Annu.
Už mi nikdo nezůstal.
Jen já.

Hodlám v tomto stavu setrvat až do nekonečna. Nevím, co způsobuje, že se to svinstvo vrací. Možná nikdy z těla nezmizí. Možná, že když lékaři nasadí chemoterapeutické dryjáky a ozařování, rakovina se schová někam, kde ji ani oni nemohou vidět a čeká. Pěkně potichu a nenápadně si počká na vhodný okamžik, kdy všichni ukolébáni dlouhým klidem, poleví ve své ostražitosti a zaútočí.
Nebo se z ní za ty roky stal virus a chytáme ji jako chřipku. Nezávisle na tom, zda jsme ji už měli, nebo na své první kolo teprve čekáme.

Ne, že bych byla velká fanynka paní Krecarové, ale kdysi jsem narazila na stránku z Wikipedie věnované právě jí. Autor tam dost necitlivě napsal, že

"...svůj boj s rakovinou prozatím vyhrála..." /zdroj zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_K/

tahle věta mě tehdy strašně vytočila. Jaké prozatím? Prozatím je pro flek na ubruse nebo uzel na přetržené tkaničce, ale ne pro nemoc, jako je rak. Za ní musí být vždycky tečka. "Boj vyhrála, tečka."

Myslím, že poprvé po douhé době mám strach. Budu Anně držet všechny palce, aby byla úspěšná i tentokrát. Když bude ona, budu jednou i já.
A třeba žádné jednou nebude.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dominátor Dominátor | Web | 13. června 2017 v 13:03 | Reagovat

http://lagablog.blog.cz/1706/5-duvodu-proc-se-v-lete-nechodim-koupat-na-koupaliste

2 Olga Olga | 13. června 2017 v 22:12 | Reagovat

Nebude. Tečka.

3 Majka Majka | 14. června 2017 v 11:41 | Reagovat

Moje kámoška bojovala s leukemií v 8.třídě, teď je jí 40, má 2 děti a je zdravá!!

4 Iva Iva | 14. června 2017 v 17:57 | Reagovat

A vy ste na to kápla,ten schovávací jev opravdu existuje a dokonce to má svůj název-entóza.Hodně štěstí

5 Bára Bára | 15. června 2017 v 17:58 | Reagovat

Zrovna včera jsem po delší době opět zabrouzdala sem a zrovna včera se na facebookové stránce "Humans of Prague" objevil tento příspěvek:

„Když mi bylo čtyřicet sedm, tak jsem dostala rakovinu. Ale protože jsem měla výbornou rodinu – dva syny a strašně laskavého a starostlivého manžela –, tak jsem se do toho plnou silou položila a vzchopila jsem se. Každý lékař vám řekne, že když přijdete včas, tak jde o deset procent lékařského umění a devadesát procent pevné vůle pacienta. Ale nebylo to snadné. I proto, že s rakovinou vždy o něco přijdete a já mám diagnózu, která byla ještě donedávna tabu – vývod tlustého střeva. Na začátku jsem vůbec nevěděla, co to je. Ptala jsem se na to doktora a on byl rád, že jsem se z toho hned nezhroutila. Říkal: ‚No, víte, to má náš obchodní atašé v Mexiku a hraje s tím tenis!‘ Když jsem přišla domů, tak jsem se zavřela v koupelně, vykoupala jsem se, podívala se po svém těle, viděla tu díru na břiše a říkala jsem si: Tohle se může stát jen mě, která jsem tolik zaměřená na pořádek a hygienu! Ale pak jsem zvedla hlavu a řekla si: Já jim ukážu! Ale to, že jsem to dokázala, opravdu z velké části připisuji lidem okolo mě. Všichni z rodiny, ale i lidé v mém zaměstnání, ke mně byli ohromně laskaví a pozorní. Tehdy jsem díky tomu prohlásila, že to bylo svým způsobem nejkrásnější období mého života. Své mamince, která s námi později dvanáct let žila, jsem o tom ale nikdy neřekla. Ona totiž byla z generace, pro kterou ještě rakovina nutně znamenala konec. To, že se dá vyléčit, by mi asi ani nevěřila. Ale já letos mohu s hrdostí říct, že slavím čtyřicet let od momentu, kdy jsem ji překonala.“

* doufám, že obvzlášť ta poslední věta Vám zvedne náladu :)
odkaz: http://humansofprague.ihned.cz/

6 Jindriska Jindriska | E-mail | 17. června 2017 v 21:11 | Reagovat

Všechny se bojíme, ze se nám ta mrcha vrátí. O to máme větší důvod užít si čas, kdy jsme zdravé. Držte se! J.

7 AnZ AnZ | 19. června 2017 v 7:56 | Reagovat

Anna K sama nerada říká, že vyhrála. Možná ta wikipedie jen respektuje její pokoru.
http://revue.idnes.cz/zpevacka-anna-k-rakovina-boj-s-nemoci-nador-prevence-fhn-/lidicky.aspx?c=A170608_091947_lidicky_zar

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama