Srpen 2017

Co můžete dělat,

31. srpna 2017 v 17:37 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
máte-li postižené, mentálně retardované, ale velmi vynalézavé dítě?
Nic. Vůbec nic. Věřte mi. K této skutečnosti jsem došla dlouhou, velmi trnitou a strastiplnou cestou, lemovanou rozbitými hračkami od Mattela, odřenými klikami dveří i oken a zničenou elektronikou.
Kupříkladu taková televize.
Co s ní? Ptáte se.
No, nejraději nic, odpovídám. Ale Šimonek má jiný názor. Televize je pro něj úžasný nástroj ke zlobení, k realizaci stupidních nápadů, jež se mu permanentně líhnou v jeho malé, pětileté šišce a je to pro něj snadný cíl nejrůznějších ptákovin, na které chodí tamtéž.
Má ji moc rád, kamarádku jednu placatou. Kdyby na to přišlo, bral by ji si s sebou i do postele. Kdyby ji unesl a kdyby mu to ta blond kráva dovolila. Tráví s ní rána, dopoledne, odpoledne i pozdní večery, sedí před zdí, na které je upevněna a sní o tom, jak ji z té stěny shodí na zem a rozebere na miliony kousíčků. Já ho znám, lumpa.

Počátky jeho koníčka byly opatrné a nenápadné, jen se tak lehce ochomýtal okolo televizního stolku, který jsme tehdy, ve své naivitě, ještě používali jako televizní stolek. Stála na něm krásná, relativně nová, x nebo ypsilon palců na úhlopříčku rozměrná, mluvila na něj a pouštěla mu pohádky. Už tehdy se zamiloval. Abych jeho vášni nekřivdila, díky ní se naučil postavit opíraje se o nábytek. Aby na ni dosáhl. Nejprve jsme mu k jeho výkonu pogratulovali, ve čtyřech letech jsme už ani nedoufali, že někdy přijde na chuť používání vlastních nohou. Měli jsme obrovskou radost. Načež nám zmrzly úsměvy na tvářích. Viděli jsme, jak se náš benjamínek, díky své nově objevené dovednosti, sápe po televizi. Nedosáhl. Bezva, uklidnili jsme se.
A pak Šimonek povyrostl.
A náš slovník směrem k němu se smrskl na "Ham!" a "Nesmíš!".

Jednoho krásného odpoledne, čtvrtek to byl, tuším, jsem zpoza rohu (přísahám, byla jsem od něj 148 cm a odehnala jsem ho z inkriminovaného místa naposledy a po stodvacátéosmé toho dne, teprve před minutou), zaslechla ránu. S rukama ještě ve dřezu jsem se zaposlouchala do ticha v obýváku, jestli se ozve pláč, nebo je definitivně po dítěti. Tiché buééééé mě uklidnilo a nastala další fáze přijetí - vztek. Našla jsem Šimonka sedět částečně pod televizí, která, tehdy ještě o dobré kilo těžší než on, naštěstí uměla spadnout velmi šikovně a chlapečkovi se jen decentně svezla po lýtku. Plovoucí podlaha pod ní vypadala o poznání hůř. V životě bych nepřiznala, že své postižené miláčky tluču jako žito, ale syna jsem tehdy odpovídajícím způsobem potrestala a odnesla na hanbu do jeho pokoje. Kde na sebe vzápětí strhl žaluzie.

"Televize musí na zeď, miláčku," oznámila jsem zřítelnici oka mého okamžitě po návratu ze zaměstnání. Evidentně měl z mých slov velkou radost. Když jsem mu popsala havárii, která se před několika hodinami udála a ukázala díru v podlaze, začal se mnou souhlasit. Problém byl, že nemáme tušení, jaké stěny v našem dřevotřískovém domečku máme, kam se smí vrtat a co šrouby v takovém vrtání unesou. Převelice dlouho má láska googlila, až jsme se rozhodli něco koupit a věřit, že to nespadne.

Jak jsme řekli, tak jsme udělali a za pár dnů se již televize houpala na svém novém místě uprostřed obývákové zdi. "Ha há!" smála jsem se směrem k Šimonkovi. Zkoumavě se podíval na můj úšklebek, pak na svou milovanou plazmu, zvedl zadeček a vylezl na televizní stolek, který jsme si chtěli nechat jako součást nábytkové sestavy. Když předvedl svůj životně první výkon zdolávání stolů a židlí, palec jedné ruky si vrazil do pusy a druhým zapnul televizi, to jako, aby nám dal jasně najevo, že on má v nově nastálé stituaci pořádek a přehled.

Stůl putoval do jeho pokoje, kde na něj sice lezl dál, ale jediné, co mohl shodit dolů, byl on sám a to nám zas až tak moc nevadilo.

Jenže jsme mu nezabránili stavět se o skříňku vedle televize a k této podél zdi dojít. Navíc jsme odsunutím stolku odhalili dvě elektrické zásuvky, což byl pro našeho chlapečka celkem příjemný bonus. Odteď nejen, že televizi ovládal, což ho balvilo velmi, ale dokázal ji i jedním rychlým trhnutím vypnout.

Postavili jsme před ni židle.
Ty odsunul.
Přivázala jsem židle k bočním skříňkám za nohy složenými plenami. Začínalo to vypadat jako klecové lůžko, ale zabránit Šímovi, aby dostal 230 do čumáku nebo na sebe shodil desetikilovou bednu, jsem nějak musela. Do mezery mezi židlemi jsem nacpala sedací polštář.

Na který se naučil vylézt.

Bože.

Nedělali jsme od rána do večera prakticky nic jiného, než sundávali dítě z polštáře, ze židlí nebo z polštáře ne židlích a řvali: "Ne!" "Nesmíš!" "Pusť to!" "Slez!" schválně velmi hlasitě, z výchovných důvodů. Aby se jako lekl. Ha ha. Dost se divím, že u nás dodnes nezazvonila paní ze sociálky. I když je docela dobře možné, že u nás už byla, ale když chtěla sáhnout na zvonek a uslyšela můj pronikavý jekot, návštěvu si rozmyslela.

Nakonec jsme to vymysleli. Pozvali jsme k nám truhláře a nechali před televizi vyrobit mříž. Fakt. Zábradlí od skříně ke skříni, půl metru od zdi, na které televize visí. Byli jsme na sebe velice pyšní.

Půl hodiny poté, co truhlář opustil náš sům, jsme sledovali, jak se dítě za pomoci nového zábradlí vytahuje o potřebných pět centimetrů výš a prostrkuje ruku skrz.

Ptáte se, jestli dosáhl?
Fakt to chcete vědět?!