Září 2017

Otázky a odpovědi

Neděle v 17:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Proč a za co?
To je základní otázka, kterou si kladu dnes a denně. Ne, že by mě to zas až tolik bavilo, popravdě mám příjemnější věci na práci, třeba hlídat trpaslíky vytírající podlahu nebo četbu náročné literatury od světoznámých autorů jako Rosamunde Pilcher či Ingy Lindström. Ale při pohledu na mé dva syny, trpící pod jhem svého postižení a hlavě té svinské epilepsie, se nemůžu ubránit dojmu, že jsme někdy někde, všichni a kolektivně, udělali někomu něco strašně ošklivého.
A otázka zní, kdy, kde a komu, kdo z nás jakou špatnost provedl, aby poškozeného vzteknul takovým způsobem, jež by si zasloužil utrpení daného kalibru. Nemluvím o sobě. I když jsou okamžiky, kdy si sednu nahoře do nejtmavšího koutku pod střechou, ozbrojím se kapesníky a brečím nad svým těžkým životním údělem až do totálního vyčerpání. Pak se zvednu a jdu se starat o děti nebo o domácnost nebo o lásku svého života nebo o zahradu, prostě o cokoliv, co zrovna hoří. Tady furt něco hoří. Evidentně své povinnosti někdo dost fláká.

Ale zpět k tématu.
Kluci si před pár lety ke svým neduhům a problémům pořídili zábavu, která jim až do té doby v životě evidentně bytostně scházela, mou přítelkyni epilepsii. Šimonek šel cestou nejmenšího odporu a jeho nemoc se projevovala "pouhými" záškuby. Máťa se s tím nepáral a upadal rovnou do bezvědomí. Kdykoliv, kdekoliv a navzdory kvantu podávaných medikamentů. Když to mladší Šimonek viděl, došel k závěru, že byť je menší, nemusí trpět méně a své záchvaty letošního léta proměnil ve velmi nepříjemné, bolestivé a jak vidno dost nasírací svalové křeče. Prostě se zkroutí do uzlíčku, až se nemůže nadechnout. Naštěstí se během jeho záchvatu dá napočítat maximálně do deseti, ale i těch deset je v některých případech příšerně vysoké číslo.

Přemýšlím proč. Za co. Čím si dvě malé děti zaslouží taková muka. V životě na nikoho neukázali prstem, neřekli křivého slova, nevlepili facku. Nikdy. Jsou hodní až na půdu.

Snažím se seč můžu tu nemoc přeprat. Jezdím po doktorech, nemocnicích, zdravotnických i nezdravotnických zařízeních, prosím a oroduju. To mi jde a budu to dělat, dokud se kluci neuzdraví, nebo mě definitivně neklepne. Ale nikde nemůžu dostat odpovědi na své otázky. Proč. Proč my. Proč oni. Za co. K čemu. Hledám a nenacházím. Už leta.
Až mě to přestalo bavit. Ty odpovědi nemají lékaři, rehabilitační odborníci, zdravotní sestry v ústavu, má matka, nikdo. Existuje jen hromada teorií. Některá náboženství tvrdí, že je to karma. Kluci v některém z minulých životů zlobili a za trest jsou teď postižení a imrvére je bolí hlava. Podle islámu je existence handicapovaných nutným jevem a zkouškou, za kterou je odměna, jak pro postiženého, že obstál v těžké životní zkoušce, tak i pro společnost, že se o něj dokáže postarat. No bezva, kluci se můžou začít těšit. Židovský, potažmo křesťanský Bůh na dané téma mlčí. Velice srdnatě a sveřepě. Říká, že na postižené máme být hodní, ale proč jim dal svůj danajský dar už nezmiňuje.

A pak jsem na to přišla. Když jsem měla pocit, že jsem konečně dosáhla dna. Když v jedné chvíli Šimonek křičel bolestí a leknutím po záchvatu a Matěj se sbíral ze země s velkou boulí na hlavě, z toho samého důvodu. Nemá to příčinu a nebude to mít následky. Prostě se to děje. Mí kluci to musí přežít a já jsem tu od toho, abych je tím provedla. Abych foukala na modřiny a masírovala ztuhlé tělíčko. Abych jim vařila oblíbená jídla a dávala pozor, jestli se v noci neodkopali. Aby v televizi pořád byla připravená oblíbená pohádka a aby vždycky byla po ruce nějaká ta náruč, do které se dá stulit.

To dokážu. Jo, to mi půjde.

Městem na vozíčku

Čtvrtek v 10:56 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jak šel čas, dospěli jsme, hlavně se starším Matějem, do stádia, kdy se při pohybu městem nemůžu chovat, jako bezstarostná matka s kočárkem, ale musím si trasu přesně naplánovat, změřit a doufat, že informace na internetu byly pravdivé, aktuální a pokud možno čerstvé. Skončily jednoduché cesty do metra a ven po jezdících schodech, vynášení kočárku do tramvají a autobusů, vjezdy do budov se schodištěm. Jó, to byly doby. Dítě i s kočárkem se draplo tuhle a támhle a už jsme stoupali do výšek nebo padali do hloubek. Je potřeba si konečně přiznat, že při Máťově váze 30kg netto a kočárku 15kg brutto máme doma vozíčkáře. A tím končí veškerá přepravní sranda a legrace.

Nedávno jsem se potřebovala dostat do centra naší stověžaté matičky. Lakovala jsem si to narůžovo, že jako přijedu na některé P+R parkoviště, tam vystoupíme z Mazlíka (lehounce nadrozměrný kombík, vlastně transportér, můj miláček zbožňovanej), vstoupíme do nejbližšího PID prostředku a po několika minutách zdárně dorazíme na místo určení. Jsem naivní a blbá. Už parkoviště se ukázalo jako problém. Neexistuje. Od doby, co se zavedly modré, fialové a kafebraundozelena zóny, jsou všechna od 05:00 ráno narvaná k prasknutí, popřípadě nejsou vůbec. Vím o jednom, ke kterému vede ulice tak dlouhá a tak blbě pomalovaná nápisy BUS, TRAM a TAXI, popř. značkami o zákazu jízdy touto částí silnice vůbec, že bych k parkovišti na jejím konci jela celé dopoledne a ve finále by mě čekala stopka v podobě neprůstřelného kruhového objezdu. Ne, děkuji. Nezbylo než využít placené parkoviště u obchoďáku. Nedá se svítit.

Už při plánování cesty jsem narazila na problém bezbariérového metra. Nutno pražským radním přiznat, že se fakt snaží a hloubí výtahy, kde se dá. Jenže přechod mezi stanicemi, který mě nutí vyjet z hlubinného dolu až na povrch, najít výtah jiné barvy a zase se spustit dolů, hlavně v případě, kdy metrem jiné barvy potřebuju ujet jednu stanici, poněkud ztrácí smysl. Zase na druhou stranu, díkybohu aspoň za to.
No nic. Tak si nepovezu záď ve vlaku, ale udělám si příjemnou dopolední procházku parkem.
První překvapení spočívalo v zavřené cílové stanici. "Musíte o jednu přejet, vlakem v protisměru se vrátit a doufat, že výtah pro invalidy bude během rekonstrukce v provozu, protože tuto informaci jsme do pravidelného hlášení nezahrnuli," děl příjemný pánský hlas z reproduktorů ve vlaku. Ježkovy bodlinky.

Když jsme se konečně dostali ven, na čistý pražský vzduch mezi dvě čtyřproudovky, zjistila jsem, že i ten prťavej park je zavřenej. Pro jinou rekonstrukci. Ne, že se hrabou 20m pod zemí v obkladech. Aspoň tak. Jednou to tam bude moc hezký.

Na místo určení jsme se nakonec dostali. Úkol jsme splnili, vyřídili jsme, co bylo potřeba a vydali se na zpáteční cestu, tentokrát informovaní a já o dost míň vystresovaná.

Je možné, že je to jen můj úhel pohledu, páč jsem moravská nápalava a martýria cestování po velkoměstě jsem byla po celé dětství ušetřena. Že pražáci jsou na tohle zvyklí, od malička jsou perfektně orientovaní a vždycky všude trefí. Na vozíku i pěšky. I když musím přiznat, že jsem nikoho podobně postiženého celou cestu nepotkala. Buď sedí zavření doma, nebo mají rozum a jezdí taxíkem za nekřesťanské peníze. Kdo ví. Každopádně jedu příští měsíc do centra znovu a uvažuju, že do té doby naučím Matěje chodit.