Září 2017

Klid, mír a pokora

25. září 2017 v 18:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako správný, chronický cholerik, jenž se svým pokřiveným charakterem nijak netají, naopak, lítá jako čert z krabičky při sebemenší příležitosti, jsem s postupujícími léty nemohla dojít nikam jinam, než sem. Ke stavu, kdy si přeju ticho a klid. A aby mi všichni vlezli na záda. Což je, samozřejmě, fyzikálně nemožné, neb můj naturel mi velí být neustále v jakémsi stavu přednasranosti a skorovzteklosti. Ticha a klidu si se mnou člověk moc neužije.

Jenže, jak roky ubíhají a člověk pobírá jakési stařecké moudrosti (opravdu jsem v tomto směru opatrná a čerpám z rezervoáru všeho vědění jemně a po lžičkách, aby neubylo a dostalo se také na ostatní), zpomaluje a zklidňuje tempo. Už není potřeba se nikam hnát, jeden má vše, po čem kdy srdíčko toužilo a čeho nedosáhl, to už mu stejně ujelo posledním rychlíkem, tedy pozdě bycha honit. Což mi, samozřejmě, nebrání ve snění o černém sporťáku kabrio a domě na pláži v Coloradu.

Radosti a strasti života s postiženými dětmi, rakovinou a zřítelnicí oka mého mě naučily, že není potřeba běžet, utíkat, mít všechno hned, teď a tady. Zjistila jsem, že věci, které jsou mi souzeny, si ke mně cestu tak jako tak najdou. A ty, které dostat nemám stejně nikdy nebyly a nebudou moje. Ani, kdybych se na svou krásnou, blonďatou hlavinku postavila. Že předměty ztracené potřebovaly nové majitele a já jim mám na cestu zamávat a popřát štěstí, nikoli plakat nad rozlitým mlékem, či zapatrošenými náušnicemi. Že fronta na poště má svůj účel, který se nemusím dozvědět, ale důležité je, abych těch třicet minut v klidu stála a čekala. Stát a nedělat nic je někdy velice, velice dobrá věc.

Že všechno, co ke mně přichází je dobře. Štěstí, smůla, pátá ve sportce nebo rozbité auto. Že to mám přijmout a počkat, co to člověku dá. Ono to vždycky, přísahám, abslolutně vždycky něco přinese. Je fakt, že ne nutně mně, což je myšlenka, kterou teprve sežvýkávám, ale už vím, že totálně všechno má svůj význam a důležitost. A takhle se prdlá prdlá prvomatka učí pokoře.

Řeknu vám, je to výzva. Neřvat, nenadávat, v klidu to vydejchat a jít dál. Nedejbože poděkovat Bohyni zaseknutých šuplíků. Ani ze srandy.
Třeba zrovna nedávno, Matýskova zlomená noha. Jako správná špatná matka jsem ten den trávila v zaměstnání, tedy jsem, díkybohu, nebyla strůjcem utrpení svého syna. Jenže jako cholerik a vztekloun musím vědět, kdo mému děťátku ublížil. Musím toho člověka najít a poprávu potrestat. Svrhnout ho do plamenů pekelných a nechat na něj čerty čůrat žhavou lávu. Je zvláštní, že nikdo, kdo toho dne přišel s Máťou do kontaktu, o ničem neví. Nikdo si ničeho nevšiml. Počítám, že Máťa svou bolest nesl jako správný chlap a řval o sto šest. Nebo si aspoň zanadával. Minimálně, čeho jsem si všimla později já, dával svůj fialový nárt ostentativně na odiv. Marně. Otec, chůvy, učitelé, asistenti, řidič autobusu, nikdo si nevšiml, že by měl Matýsek zkřivený vlásek na hlavě nebo nedejbože zlomenou nohu. Zajímavé. Chm.
Ovšem pozor, teď vstupuje na jeviště Pokora. Nádech, výdech. Stalo se. Odestát se to nedá, kost je na dvě půlky. Odkdy či odkud, Matěj neprozradí, tvrdohlavě mlčí. Možná, že někoho kryje. Někde upadl? Někdo upadl na něj? Strčil nohu pod železniční pražec a pak ji nemohl vytáhnout, když kolem projížděl rychlík do Benešova? Nevíme. A nejspíš se to už nikdy nedozvíme. Ale co víme s naprostou jistotou je, že paní R. tentokrát nevyšilovala, na nikoho neřvala, nikoho křivě neobviňovala, zachovala klid a ticho. Spolkla to jako nutné zlo. Nohu svému synovi pofoukala, odvezla jej na srádrovnu a tam mu nechala vyrobit jeho první prďáckou dlahu. Nechodícímu dítěti. Ještě teď se tomu oba smějí. Ona, protože je to ve finále legrace, jak dokáže dětská kost prasknout sama od sebe, aniž by si kdokoliv všiml, on, poněvadž díky dlaze ho noha přestala bolet a zase může kopat do konferenčního stolku, na který si máma dává horké kafe. Se sádrou je to totiž o dost vyšší level.

Byla jsem na sebe dost pyšná. Jedno z mých prvních malých vítězství nad sebou samou. A musím přiznat, že bylo velice příjemné. Za odměnu jsem dostala dárek od Šimonka, který to odpoledne, kdy jsme se vrátili z nemocnice, strhnul na sebe mikrovlnnou troubu. Je v prdeli. Ta mikrovlnka. Dítě ne, trouba spadla vedle něj a svým hlimíkovým rohem se zaryla hluboko do plovoucí podlahy, takže Šíma se oklepal z leknutí, utřel si nudli a odcupital ničit něco jiného někam jinam. A já, překvapivě, opět neřvala. Byla jsem klidná jako želva a šťastná, že se nikomu nic nestalo. Na podlaze přibyla další záplata, těším se, až dosáhneme zatím blíže neurčeného počtu těchto samolepek a rozhodneme se vylít obývák betonem. Bude to tady moc pěkné.

Bůh ztracených klíčů mě zkouší. A evidentně se dobře baví. Neva, bavím se s ním. Momentálně bojuju s úředním šimlem a přeskakuju jednu kládu za druhou. S úsměvem a grácií. Ono to nějaký důvod má. Minimálně ten, že život, braný jako hra, je jednodušší, lehčí a je větší sranda.

Otázky a odpovědi

17. září 2017 v 17:08 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Proč a za co?
To je základní otázka, kterou si kladu dnes a denně. Ne, že by mě to zas až tolik bavilo, popravdě mám příjemnější věci na práci, třeba hlídat trpaslíky vytírající podlahu nebo četbu náročné literatury od světoznámých autorů jako Rosamunde Pilcher či Ingy Lindström. Ale při pohledu na mé dva syny, trpící pod jhem svého postižení a hlavě té svinské epilepsie, se nemůžu ubránit dojmu, že jsme někdy někde, všichni a kolektivně, udělali někomu něco strašně ošklivého.
A otázka zní, kdy, kde a komu, kdo z nás jakou špatnost provedl, aby poškozeného vzteknul takovým způsobem, jež by si zasloužil utrpení daného kalibru. Nemluvím o sobě. I když jsou okamžiky, kdy si sednu nahoře do nejtmavšího koutku pod střechou, ozbrojím se kapesníky a brečím nad svým těžkým životním údělem až do totálního vyčerpání. Pak se zvednu a jdu se starat o děti nebo o domácnost nebo o lásku svého života nebo o zahradu, prostě o cokoliv, co zrovna hoří. Tady furt něco hoří. Evidentně své povinnosti někdo dost fláká.

Ale zpět k tématu.
Kluci si před pár lety ke svým neduhům a problémům pořídili zábavu, která jim až do té doby v životě evidentně bytostně scházela, mou přítelkyni epilepsii. Šimonek šel cestou nejmenšího odporu a jeho nemoc se projevovala "pouhými" záškuby. Máťa se s tím nepáral a upadal rovnou do bezvědomí. Kdykoliv, kdekoliv a navzdory kvantu podávaných medikamentů. Když to mladší Šimonek viděl, došel k závěru, že byť je menší, nemusí trpět méně a své záchvaty letošního léta proměnil ve velmi nepříjemné, bolestivé a jak vidno dost nasírací svalové křeče. Prostě se zkroutí do uzlíčku, až se nemůže nadechnout. Naštěstí se během jeho záchvatu dá napočítat maximálně do deseti, ale i těch deset je v některých případech příšerně vysoké číslo.

Přemýšlím proč. Za co. Čím si dvě malé děti zaslouží taková muka. V životě na nikoho neukázali prstem, neřekli křivého slova, nevlepili facku. Nikdy. Jsou hodní až na půdu.

Snažím se seč můžu tu nemoc přeprat. Jezdím po doktorech, nemocnicích, zdravotnických i nezdravotnických zařízeních, prosím a oroduju. To mi jde a budu to dělat, dokud se kluci neuzdraví, nebo mě definitivně neklepne. Ale nikde nemůžu dostat odpovědi na své otázky. Proč. Proč my. Proč oni. Za co. K čemu. Hledám a nenacházím. Už leta.
Až mě to přestalo bavit. Ty odpovědi nemají lékaři, rehabilitační odborníci, zdravotní sestry v ústavu, má matka, nikdo. Existuje jen hromada teorií. Některá náboženství tvrdí, že je to karma. Kluci v některém z minulých životů zlobili a za trest jsou teď postižení a imrvére je bolí hlava. Podle islámu je existence handicapovaných nutným jevem a zkouškou, za kterou je odměna, jak pro postiženého, že obstál v těžké životní zkoušce, tak i pro společnost, že se o něj dokáže postarat. No bezva, kluci se můžou začít těšit. Židovský, potažmo křesťanský Bůh na dané téma mlčí. Velice srdnatě a sveřepě. Říká, že na postižené máme být hodní, ale proč jim dal svůj danajský dar už nezmiňuje.

A pak jsem na to přišla. Když jsem měla pocit, že jsem konečně dosáhla dna. Když v jedné chvíli Šimonek křičel bolestí a leknutím po záchvatu a Matěj se sbíral ze země s velkou boulí na hlavě, z toho samého důvodu. Nemá to příčinu a nebude to mít následky. Prostě se to děje. Mí kluci to musí přežít a já jsem tu od toho, abych je tím provedla. Abych foukala na modřiny a masírovala ztuhlé tělíčko. Abych jim vařila oblíbená jídla a dávala pozor, jestli se v noci neodkopali. Aby v televizi pořád byla připravená oblíbená pohádka a aby vždycky byla po ruce nějaká ta náruč, do které se dá stulit.

To dokážu. Jo, to mi půjde.

Městem na vozíčku

14. září 2017 v 10:56 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jak šel čas, dospěli jsme, hlavně se starším Matějem, do stádia, kdy se při pohybu městem nemůžu chovat, jako bezstarostná matka s kočárkem, ale musím si trasu přesně naplánovat, změřit a doufat, že informace na internetu byly pravdivé, aktuální a pokud možno čerstvé. Skončily jednoduché cesty do metra a ven po jezdících schodech, vynášení kočárku do tramvají a autobusů, vjezdy do budov se schodištěm. Jó, to byly doby. Dítě i s kočárkem se draplo tuhle a támhle a už jsme stoupali do výšek nebo padali do hloubek. Je potřeba si konečně přiznat, že při Máťově váze 30kg netto a kočárku 15kg brutto máme doma vozíčkáře. A tím končí veškerá přepravní sranda a legrace.

Nedávno jsem se potřebovala dostat do centra naší stověžaté matičky. Lakovala jsem si to narůžovo, že jako přijedu na některé P+R parkoviště, tam vystoupíme z Mazlíka (lehounce nadrozměrný kombík, vlastně transportér, můj miláček zbožňovanej), vstoupíme do nejbližšího PID prostředku a po několika minutách zdárně dorazíme na místo určení. Jsem naivní a blbá. Už parkoviště se ukázalo jako problém. Neexistuje. Od doby, co se zavedly modré, fialové a kafebraundozelena zóny, jsou všechna od 05:00 ráno narvaná k prasknutí, popřípadě nejsou vůbec. Vím o jednom, ke kterému vede ulice tak dlouhá a tak blbě pomalovaná nápisy BUS, TRAM a TAXI, popř. značkami o zákazu jízdy touto částí silnice vůbec, že bych k parkovišti na jejím konci jela celé dopoledne a ve finále by mě čekala stopka v podobě neprůstřelného kruhového objezdu. Ne, děkuji. Nezbylo než využít placené parkoviště u obchoďáku. Nedá se svítit.

Už při plánování cesty jsem narazila na problém bezbariérového metra. Nutno pražským radním přiznat, že se fakt snaží a hloubí výtahy, kde se dá. Jenže přechod mezi stanicemi, který mě nutí vyjet z hlubinného dolu až na povrch, najít výtah jiné barvy a zase se spustit dolů, hlavně v případě, kdy metrem jiné barvy potřebuju ujet jednu stanici, poněkud ztrácí smysl. Zase na druhou stranu, díkybohu aspoň za to.
No nic. Tak si nepovezu záď ve vlaku, ale udělám si příjemnou dopolední procházku parkem.
První překvapení spočívalo v zavřené cílové stanici. "Musíte o jednu přejet, vlakem v protisměru se vrátit a doufat, že výtah pro invalidy bude během rekonstrukce v provozu, protože tuto informaci jsme do pravidelného hlášení nezahrnuli," děl příjemný pánský hlas z reproduktorů ve vlaku. Ježkovy bodlinky.

Když jsme se konečně dostali ven, na čistý pražský vzduch mezi dvě čtyřproudovky, zjistila jsem, že i ten prťavej park je zavřenej. Pro jinou rekonstrukci. Ne, že se hrabou 20m pod zemí v obkladech. Aspoň tak. Jednou to tam bude moc hezký.

Na místo určení jsme se nakonec dostali. Úkol jsme splnili, vyřídili jsme, co bylo potřeba a vydali se na zpáteční cestu, tentokrát informovaní a já o dost míň vystresovaná.

Je možné, že je to jen můj úhel pohledu, páč jsem moravská nápalava a martýria cestování po velkoměstě jsem byla po celé dětství ušetřena. Že pražáci jsou na tohle zvyklí, od malička jsou perfektně orientovaní a vždycky všude trefí. Na vozíku i pěšky. I když musím přiznat, že jsem nikoho podobně postiženého celou cestu nepotkala. Buď sedí zavření doma, nebo mají rozum a jezdí taxíkem za nekřesťanské peníze. Kdo ví. Každopádně jedu příští měsíc do centra znovu a uvažuju, že do té doby naučím Matěje chodit.