Klid, mír a pokora

25. září 2017 v 18:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Jako správný, chronický cholerik, jenž se svým pokřiveným charakterem nijak netají, naopak, lítá jako čert z krabičky při sebemenší příležitosti, jsem s postupujícími léty nemohla dojít nikam jinam, než sem. Ke stavu, kdy si přeju ticho a klid. A aby mi všichni vlezli na záda. Což je, samozřejmě, fyzikálně nemožné, neb můj naturel mi velí být neustále v jakémsi stavu přednasranosti a skorovzteklosti. Ticha a klidu si se mnou člověk moc neužije.

Jenže, jak roky ubíhají a člověk pobírá jakési stařecké moudrosti (opravdu jsem v tomto směru opatrná a čerpám z rezervoáru všeho vědění jemně a po lžičkách, aby neubylo a dostalo se také na ostatní), zpomaluje a zklidňuje tempo. Už není potřeba se nikam hnát, jeden má vše, po čem kdy srdíčko toužilo a čeho nedosáhl, to už mu stejně ujelo posledním rychlíkem, tedy pozdě bycha honit. Což mi, samozřejmě, nebrání ve snění o černém sporťáku kabrio a domě na pláži v Coloradu.

Radosti a strasti života s postiženými dětmi, rakovinou a zřítelnicí oka mého mě naučily, že není potřeba běžet, utíkat, mít všechno hned, teď a tady. Zjistila jsem, že věci, které jsou mi souzeny, si ke mně cestu tak jako tak najdou. A ty, které dostat nemám stejně nikdy nebyly a nebudou moje. Ani, kdybych se na svou krásnou, blonďatou hlavinku postavila. Že předměty ztracené potřebovaly nové majitele a já jim mám na cestu zamávat a popřát štěstí, nikoli plakat nad rozlitým mlékem, či zapatrošenými náušnicemi. Že fronta na poště má svůj účel, který se nemusím dozvědět, ale důležité je, abych těch třicet minut v klidu stála a čekala. Stát a nedělat nic je někdy velice, velice dobrá věc.

Že všechno, co ke mně přichází je dobře. Štěstí, smůla, pátá ve sportce nebo rozbité auto. Že to mám přijmout a počkat, co to člověku dá. Ono to vždycky, přísahám, abslolutně vždycky něco přinese. Je fakt, že ne nutně mně, což je myšlenka, kterou teprve sežvýkávám, ale už vím, že totálně všechno má svůj význam a důležitost. A takhle se prdlá prdlá prvomatka učí pokoře.

Řeknu vám, je to výzva. Neřvat, nenadávat, v klidu to vydejchat a jít dál. Nedejbože poděkovat Bohyni zaseknutých šuplíků. Ani ze srandy.
Třeba zrovna nedávno, Matýskova zlomená noha. Jako správná špatná matka jsem ten den trávila v zaměstnání, tedy jsem, díkybohu, nebyla strůjcem utrpení svého syna. Jenže jako cholerik a vztekloun musím vědět, kdo mému děťátku ublížil. Musím toho člověka najít a poprávu potrestat. Svrhnout ho do plamenů pekelných a nechat na něj čerty čůrat žhavou lávu. Je zvláštní, že nikdo, kdo toho dne přišel s Máťou do kontaktu, o ničem neví. Nikdo si ničeho nevšiml. Počítám, že Máťa svou bolest nesl jako správný chlap a řval o sto šest. Nebo si aspoň zanadával. Minimálně, čeho jsem si všimla později já, dával svůj fialový nárt ostentativně na odiv. Marně. Otec, chůvy, učitelé, asistenti, řidič autobusu, nikdo si nevšiml, že by měl Matýsek zkřivený vlásek na hlavě nebo nedejbože zlomenou nohu. Zajímavé. Chm.
Ovšem pozor, teď vstupuje na jeviště Pokora. Nádech, výdech. Stalo se. Odestát se to nedá, kost je na dvě půlky. Odkdy či odkud, Matěj neprozradí, tvrdohlavě mlčí. Možná, že někoho kryje. Někde upadl? Někdo upadl na něj? Strčil nohu pod železniční pražec a pak ji nemohl vytáhnout, když kolem projížděl rychlík do Benešova? Nevíme. A nejspíš se to už nikdy nedozvíme. Ale co víme s naprostou jistotou je, že paní R. tentokrát nevyšilovala, na nikoho neřvala, nikoho křivě neobviňovala, zachovala klid a ticho. Spolkla to jako nutné zlo. Nohu svému synovi pofoukala, odvezla jej na srádrovnu a tam mu nechala vyrobit jeho první prďáckou dlahu. Nechodícímu dítěti. Ještě teď se tomu oba smějí. Ona, protože je to ve finále legrace, jak dokáže dětská kost prasknout sama od sebe, aniž by si kdokoliv všiml, on, poněvadž díky dlaze ho noha přestala bolet a zase může kopat do konferenčního stolku, na který si máma dává horké kafe. Se sádrou je to totiž o dost vyšší level.

Byla jsem na sebe dost pyšná. Jedno z mých prvních malých vítězství nad sebou samou. A musím přiznat, že bylo velice příjemné. Za odměnu jsem dostala dárek od Šimonka, který to odpoledne, kdy jsme se vrátili z nemocnice, strhnul na sebe mikrovlnnou troubu. Je v prdeli. Ta mikrovlnka. Dítě ne, trouba spadla vedle něj a svým hlimíkovým rohem se zaryla hluboko do plovoucí podlahy, takže Šíma se oklepal z leknutí, utřel si nudli a odcupital ničit něco jiného někam jinam. A já, překvapivě, opět neřvala. Byla jsem klidná jako želva a šťastná, že se nikomu nic nestalo. Na podlaze přibyla další záplata, těším se, až dosáhneme zatím blíže neurčeného počtu těchto samolepek a rozhodneme se vylít obývák betonem. Bude to tady moc pěkné.

Bůh ztracených klíčů mě zkouší. A evidentně se dobře baví. Neva, bavím se s ním. Momentálně bojuju s úředním šimlem a přeskakuju jednu kládu za druhou. S úsměvem a grácií. Ono to nějaký důvod má. Minimálně ten, že život, braný jako hra, je jednodušší, lehčí a je větší sranda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saša Saša | 28. září 2017 v 9:25 | Reagovat

Já vás tak moc obdivuju.. Nejenže píšete krásnou češtinou a používáte moc zajímavé obraty, ale hlavně jste vtipná, moudrá a teď už dokonce i semtam klidná.... Klobouk dolů a díky moc za všechno, co (i pro nás) děláte.

2 B.z M.L. B.z M.L. | 3. října 2017 v 7:53 | Reagovat

Krásný, moudrý a vtipný článek od krásné, moudré a vtipné ženy.Díky, za to, že jsi.

3 Vlaďka Vlaďka | 5. října 2017 v 19:19 | Reagovat

Dostalas mě, musela jsem si na mapě najít Colorado. :-)

4 Renata Renata | 10. října 2017 v 22:41 | Reagovat

Krásně napsané, jako vždy!
Při padající mikrovlnce na Šimonka se mi tedy tajil dech...

5 Jarka a Kuba Jarka a Kuba | Neděle v 0:11 | Reagovat

Krásně napsané!Mnohdy,když mám všeho plné zuby a pocit,že všechny komplikace se valí mým směrem,vzpomenu si na vás a ostatní maminky post. dětí a zase si uvědomím,že v tom každodenním boji nejsem sama.Po letech jsem pochopila,co říkala babička-netrap se ničím,co není v tvých silách ovlivnitelné,takové situace lze jen pokorně přijmout,ale trvalo mi to.Přeji spoustu síly a energie a hlavně pevné zdraví k zvládání každodenního plnění povinností s úsměvem a humorem Jarka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama