Říjen 2017

FAQ

19. října 2017 v 19:32 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Pro neangličtináře: zkratka anglického výrazu Frequently Asked Questions - Často Kladené dotazy. Česky ČKD. Když se anglická verze přečte správně, může to znamenat, že máme jít tam, kam slunce nesvítí. Což se mně osobně velice líbí.

Jak to děláš, když jdeš s oběma klukama ven?
- Mám v každé ruce jeden kočárek. Je to maličko posilovna, trošku aerobik, hodně sranda a dost trapas.

Jak poznáš, co kluci chtějí?
- Nepoznám. Ve snaze uhodnout, co se snaží zrovna "říct" hrajeme Všechno lítá, co peří má a já věčně prohrávám. Navíc, mí chlapci s jejich neomezeným smyslem pro humor velmi často mění svou znakovací sadu, tedy to, co včera znamenalo "napít", může být dnes "bolí mě zuby" nebo "snědl jsem brouka".

Jak jsou na tom kluci?
- Blbě. Vždycky blbě. Mají denně několik epileptických záchvatů, ze kterých je, počítám, imrvére bolí hlavy. Jsou obouchaní jako spadaná jabka a samozřejmě je to moje vina, poněvadž každá matka je zodpovědná za všechna bebíčka. Pokud nesnášejí rajskou, mají smůlu, když mi to nedokážou říct. Milují-li bramborové placky, jsou zase v pasti, protože to nevím, tudíž je nedělám. Na své oblíbené jídlo tedy teoreticky můžou čekat až do puberty, a ani tak se nemusí dočkat. Ježíšek jim nosí dárky, o které nestojí, musí jezdit na prázdniny tam, kde se jim možná nelíbí. Nemají absolutně žádné hlasovací právo, všechna rozhodnutí za ně dělají dospělí. Úplně všechna, i ta blbá. Mají zkažené dětství a vyhlídky nejsou příliš nadějné.

Nechceš s něčím pomoct?
- Chci. I když říkám, že ne. Vemte mi z ruky dětskou lžičku, vytrhněte z náruče brečící dítě, odveďte mě do hospody a nechte mě aspoň na chvilku zapomenout.

Jsi v pohodě?
- Nejsem. Jsem profesionální lhář. "Na tváři lehký smích, hluboká v srdci frustrace." Pořád mě něco trápí. Postižení kluků, strach z budoucnosti, strach o budoucnost, srdce roztrhané na malé kousky z milionu vyplakaných dětských slziček.

Nepotřebuješ něco?
- Ano. Potřebuju, aby mě někdo obejmul a řekl:" Všechno bude v pořádku. Tady máš čokoládu a milion dolarů."

Čím se dobíjíš?
- Těšením se. Mám 7 let rozvyšívaný velikonoční ubrus, tři roky otevřenou učebnici francouzštiny pro mírně pokročilé a rok mi schne keramická hmota v šuplíku. Každé ráno vstanu a těším se, jak si po tom, co udělám, co je třeba, budu hrát. Pevně věřím, že ten den jednou nastane.

Jak to zvládáš?
- Nezvládám.

I mistr tesař se někdy utne

17. října 2017 v 20:44 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Přišel nám Dopis. Ne ledajaký. Byl to dopis s pruhem. Nemám pruhy ráda. V drtivé většině případů věští neštěstí a zmar. Kór ty modré. Ale tento už byl ve schránce a nedalo se nic dělat. Předstírat, že nejsme doma bylo v danou chvíli k prdu, stejně tak odmontovat poštovní schránku z vrátek a spálit ji spolu se spadaným listím. Schválně, jak by hořela, kamarádka plechová.

Tedy jsme v ní našli Obálku s pruhem. A co víc, byla adresovaná mně. To nebylo fyzicky možné. Jsem nejopatrnější a nejlepší řidička na okrese. Když někde silničáři napíšou padesát, nastavuju tempomat na 30km/h. Narazím-li na značku Dej přednost v jízdě, zastavím, a jdu autům zprava umetat jejich pruh. Já prostě NEMŮŽU DOSTAT POKUTU!

J. se samozřejmě mohl potrhat smíchy. Jsem profesionální spolujezdecký kibic, kdybych ho během minuty pětkrát neupozornila na chybu v jízdě, myslel by si, že jsem usnula nebo rovnou umřela. Takže ze mě měl pěknou pr...ču. Až do chvíle, než jsem se z pošty vrátila. Poněvadž cestou pro Obálku, na čerstvém povětří, mi došlo, že máme "prohozená auta". Já jezdím v jeho, on v mém. Kdyby zůstal zachován institut osoby blízké, z pravidel silničního provozu bychom my dva udělali trhací kalendář. Takhle nám pokuty chodí, ale zrcadlově.

Doma jsem mu obálku se smíchem plným škodolibosti a zadostiučinění omlátila o hlavu. Pyšný na sebe nebyl, budiž mu ke cti, že jel na padesátce jen o fous rychleji. Později na stanici vyšlo najevo, že kdyby to stáhnul o kiláček, žádná Obálka se nekonala. Ovšem teď už bylo pozdě bycha honit.

Následujícího dne přišel Dopis jemu. Jiného data, jiného místa. A tentokrát bylo jasné, kdo je hříšníkem, potažmo hříšnicí. No bóže, říkala jsem si, jednou on, jednou já. Ovšem zábava nastala až v okamžiku, kdy jsme Obálku otevřeli. Zjistili jsme, že v době, kdy já dřela do úmoru za sedmero horami a sedmero řekami, v údolí tak hlubokém, že se do něj neodváží ani jeskyňáři, a J. seděl poctivě na židli v posluchárně, coural se náš Mazlík ulicemi stověžaté matičky a páchal přestupky. I napsali jsme Organizaci lejstro, že my nic, my muzikanti, naše auto stálo zaparkované, ruční brzdou zajištěné daleko od místa činu a my za něj ručíme vlastními hrdly. Je to sice vůz mladý, ba přímo dětského věku, tedy se od něj nějaká ta lotrovina očekávat dá, ale špatné parkování bez asistence řidiče je i na něj čin hodný Davida Copperfielda.
A čekali jsme.

Po několika dnech opravdu došel dopis, že se Organizace omlouvá, že se vloudila chybička, ale že se jim to stává maximálně jednou, dvakrát, za uherský rok. A prý, ať NIC NEPLATÍME (zopakováno 3x, potřetí zvýrazněno), na žádné naše finanční transakce nebude brán zřetel.

To byla tak asi nejhezčí pokuta, jakou jsem kdy dostala. Někdy mají věci prostě dobré konce.