Únor 2018

Poslední článek

8. února 2018 v 21:50 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
A je to tady. Po 8 letech působení Prdlé Prvomatky na blog.cz se stalo to, čeho se mnozí obávali, ba dokonce něktří psali výhružné zprávy autorovi, že pokud blog ukončí, ony zahájí protestní čokožravku. Já sama jsem byla plná zájmu a očekávání, co mi konec tohoto blogu přinese. Nepsat články plné slz, či ty rádobyvtipné na své oranžové stránky , popsané kouzelnými formulemi Naděje, Láska, Síla hned v několika jazycích (mluvím o pozadí, nad kterým jsem svého času strávila nemálo hodin své mateřské dovolené. Všiml si vůbec někdo?)

Je to zvláštní, ale cítím v sobě jen klid. V poslední době web nefunguje jak má, email mám zaspamovaný ruskými reklamami na viagru a na mé prosby o nápravu nikdo nereaguje. Je mi smutno. Osm let jsem se sem vracela téměř denně a četla vaše povzbuzující komentáře či slova útěchy. Čekala jsem tady na vás s očima vpitýma do statistik a radovala se, když někdo přišel, přečetl a zareagoval nebo jen prošel a nechal za sebou dlouhou stopu své IP adresy.

Když mi bylo těžko, vracela jsem se k článkům z dob plných smíchu a radosti, ke svým pochybným Silvestrovským předsevzetím a aprílovým žertíkům, jež některé z vás uváděly v amok.

Sdílela jsem s vámi leta letoucí osud svých postižených dětí, vypovídala jsem se ze všech strachů z rakoviny, přežila ji, pochlubila jsem se úspěchy a poplakala si nad těžkostmi života. Nechala jsem tu ležet kus svého života a jsem za to moc ráda. Je to deník, který nikdy nebudu moci spálit, zůstane tu viset jako ukřičená připomínka rozervané duše a bolavého srdce jedné holky za zenitem.

Je čas to tady ukončit. Už kvůli zvláštním okolnostem, které mi byly po dlouhou dobu utajeny a které znali všichni autoři na blog.cz kromě mně. Evidentně tato fakta přede mnou někdo velmi pečlivě schovával. Třeba to, že blog.cz změnil majitele a ten nový na něj kašle a nechá jej pustnout a chátrat. Je mi to líto.
A bude se mi stejskat.

Ty, kdo jsi dočetl až sem a jsi potěšen, odejdi, prosím, v míru. Ty, kdo cítíš zklamání, možná máš pocit, že svět bez výplodů chorého mozku Prdlé Prvomatky už nikdy nebude stejný, přijmi mé rámě a následuj mě na nové, lepší místo.

Blog Matýskovi (aka Poznámky Prdlé Prvomatky) se přesouvá na novou adresu: www.matyskovi.blogspot.cz
Těšíme se na Vás!
Já & kluci

Posuny

6. února 2018 v 22:09 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Věděla jsem to. Už když jsem minulý článek, prodchnutý optimismem a nabitý pozitivní energií, psala, slyšela jsem, jak se Ona chechtá. Chcete-li Boha pobavit, seznamte Ji se svými plány. Chcete-li Ji rozesmát, řekněte, že jste šťastní.
Nevadí. Aspoň nějaké pozitivum Matýskova hospitalizace má.

V pondělí ráno se chlapeček probudil, sezobnul tabletku Letroxu a upadl do epileptického záchvatu, jaký jsem u něj ještě neviděla. Byl to spektákl plný zkroucených rukou, šilhajících očí, doplněný zvukovou stopou "chrapot dítěte stiženého padoucnicí". Úplné taneční číslo. Vyděsilo mě k smrti. Když představení skončilo, Matýsek se otočil ke zdi a usnul hlubokým spánkem. Záda, na která jsem se překvapeně dívala, mi naprosto jasně říkala, že jestli se jich dotknu, ve snaze probudit jejich majitele, o tu ruku přijdu.

Došla jsem do koupelny za láskou mého života, která si právě čistila chrup, sesunula jsem se podél vany na vínový kobereček, který se k naší koupelně barevně vůbec, ale vůbec nehodí a začala uvažovat nahlas. Pokud potřebujete se svým životním partnerem vyřešit jakýkoli problém, nákupem ovoce počínaje, pronájmem bytu po babičce konče, takhle to nedělejte. Pro muže je samomluva ženy (i když ona si myslí, že vede dialog) pouze samomluva ženy. Pokud mezi jejími slovy nezazní jméno osloveného nebo aspoň důrazné "ty", bude náležitě ignorována, bez jakéhokoliv negativního podtextu. Takže jsem na konec odstavce přihodila větu: "Co ty si o tom myslíš?", čímž jsem ho zaháčkovala, teď už zareagovat musel. Nechal si monolog na téma nevím, co s Matýskem, měl velký záchvat a nedaří se mi ho probrat, zopakovat a adekvátně odpověděl: "Tak co myslíš?" Nezklamal.

Odvezla jsem Šimonka do školky, u dětské lékařky jsem si nechala vystavit žádanku k hospitalizaci a odvezla Máťu do nemocnice.
Nemám ji ráda. Tu nemocnici, ne tu dětskou lékařku, ta má svatozář. Obvyklý stav je, že já křičím na sestry, doktoři odsekávají mně, já potom pláču a všichni kolektivně si myslíme, že mi definitivně přeskočilo. Matýsek se tomu chechtá a já celé dny očima posunuju rafičky hodinek, abych mohla pryč, domů, daleko od barevných podlah, bílých kalhot a mašinek, které dělají píp.

Tentokrát tomu bylo jinak. Nevím, jestli za to může pokročilý věk, nebo to, že jsem do nemocnice jela posedmé /sic!/ s jedním dítětem, nebo počasí, mrzlo až praštělo. Někam jsem se posunula. Nevím, jestli vpřed, zpátky nebo do stran. Prostě jinam. Jela jsem odevzdat své polobezvědomé dítě do rukou vědy a techniky a doufala v zázrak. Slibovala jsem sobě, Matymu i řediteli špitálu, že budu hodná, poslušná a nebudu na nikoho ječet jen proto, že mám intenzivní pocit, že plenky by se měly pravidelně vyměňovat. "Netlač řeku, teče sama," honilo se mi hlavou.

A světe div se, peklo zamrzlo a mně se otevřely brány ráje. Už v ambulanci nás přijala milá /sic!/ lékařka se starostlivým výrazem ve tváři, která mě uklidňovala, že Matýskovi je teď sice dost zle, ale okamžitě uděláme EEG a mezitím nám ona osobně ustele postel na lůžkovém. Když jsem přišla na oddělení, sestry se usmívaly a už z dálky mě vítaly jménem, že se jim stýskalo (bodavý tón v jejich halekání jsem se rozhodla ignorovat, ale dalo to fušku) a já je stejně mile pozdravila. Postavila jsem na recepční pult připravenou bonboniéru, coby úplatek a poprosila o schovívavost. Které se mi zatím dostává vrchovatě, jsme hospitalizovaní dva dny a pořád se na sebe usmíváme, za všechno si děkujeme a vůbec, chováme se k sobě moc hezky. I sestry se tedy posunuly. Ta, která má na starosti Máťův pokoj mi dnes večer před odchodem řekla, že je moc ráda, že tam jsem /sic!/, že by se jinak nemohla postarat o vůbec, ale vůbec nikoho. Spadla mi čelist. Vždy jsem měla pocit, že na oddělení působím jako nepříjemný vnější element, hysterka, která jim, chuděrkám udřeným, kouká pod prsty a čeká, až udělají chybu (ne, že bych kdy toto měla v úmyslu, sama mám s Matýskem dost práce, ale ten Pohled v jejich očích býval více než výmluvný) a vůbec mi nepřišlo na mysl, že by si uvědomovaly, kolik jim šetřím kroků a podaných lžiček.

Matějíček kape do žíly nějaký hodně dobrý matroš, culí se po něm jako sluníčko a epileptické záchvaty pomaličku ale jistě ztrácejí na intenzitě. I on se posunul z gauče do nemocniční postele a do věku, kdy nepotřebuje mámu imrvére u sebe. Večer, když odcházím za Šimonem mi ještě ve dveřích mává, že jako abych už vypadla, než přijde noční sestřička, která bude určitě blond a kterou se on pokusí svýma obrovskýma modrýma očima a odzbrojujícím úsměvem sbalit.

Teď už jen, aby se to celé posunulo správným směrem. Udělám pro to všechno na světě.

Světlá a temná strana Síly

4. února 2018 v 21:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kdo čeká recenzi nejnovějších Star Wars, ten má smůlu. Jednak proto, že tohle bude velmi hluboké, oduševnělé dílo, plné zajímavých postřehů a nekonvenčních myšlenek z pera Prdlé Prvomatky a za druhé jsem nejnovější Hvězdné války ještě neviděla, což je momentálně mé největší trápení číslo jedna.

Nedávno jednu takovou duchaplnou myšlenku vetkla velmi hluboko do tenké vrstvy mé šedé kůry mozkové má úžasná kamarádka Alice. Seděly jsme spolu v jejím fantastickém malém domečku ve francouzském stylu v podhůří nejmenovaných českých hor, v krbu plápolal oheň, my jsme trávily tu nejlepší šumavskou bramboračku, jakou kdy můj vybíravý jazýček okusil a koštovaly druhou láhev vína. Prostě nadmíru úžasný večer, na jaký se vzpomíná ještě i na smrtelném loži. Uprostřed rozhovoru Alice přivřela víčka, změřila si mě zkoumavým pohledem a děla: "Prdlá Prvomatko, pro tebe musí být svět úžasné místo, že?"
A mně spadla čelist.
Samotnou by mě tahle myšlenka nikdy nenapadla, byť kudy chodím, tudy razím motto Užij dne. Opatrně jsem přitakala a myšlenku odložila do šuplíčku "vyřídit později".

Později od té chvíle přišlo ještě mnohokrát a Myšlenka (teď už si své velké M plně zaslouží, neb se stala trvalým nájemníkem mé dlouhodobé paměti) se vynořuje se svou roztomilou naléhavostí a půvabnou jednoduchostí několikrát denně. Ano, svět je pro mě jeden velký lunapark. Byl stvořen k mé soukromé osobní kratochvíli a já se rozhodla užít si každou jednu atrakci. Dlouho, opravdu velice dlouho jsem žila ve velmi mylném pocitu, že když si ostatní myslí, že jsem chudinka a určitě roním krokodýlí slzy v množství dva až tři Baumax kyblíky na úklid denně, měla bych se podle toho chovat. Na otázku "Jak je?" odpovídat s kyselým úsměvem a hlavou mírně naklopenou do strany skromným "Ale jó, jde to." Sem tam si podtěžovat na těžký osud a všeobecnou krutost bytí, během rozhovoru zmínit nemoci mých dětí a neochotu zlepšit svůj stav. Když to okolí tak chce, měla bych to rozdávat.
Není to pravda. Teď už to vím. (Ano, přiznávám, že pobírat rozum na prahu čtyřicítky je tak trochu ostuda, ale na mou obranu, jen jsem se snažila vyhovět.)
I když mám za sebou to, co za sebou mám, před sebou jen hromadu otazníků a žádné odpovědi, trvám na tom, a to, prosím, velice důrazně, že já nejsem chudinka. Jsem tady ráda i se dvěma postiženými dětmi a mužem, který shazuje hmotnost tří našich synů, aby vyhověl firemním pravidlům, díky čemuž je lehce zpruzelý a věčně v tahu za sportem. I přesto, že se ta mrcha rakovina může vrátit. No a co. Teď a tady je nádherně. Mám střechu nad hlavou, mám co jíst, a za chvilku tu máme jaro, nejkrásnější část roku. Matýsek se Šimonkem se na mě celé dny culí a sportovec mi každý večer po běhu vlepí jednu upocenou pusu. Můj život má smysl, jakýs takýs řád a je k prasknutí nacpaný láskou.

Ne všichni to štěstí mají. Dlouho jsem přemýšlela, jestli sem odkaz dám nebo ne, už tak je tu dost smutno. Ale dnes jsem nabitá energií, takže dám a nechám vás plakat. A potom možná pomoci, tam, kde to opravdu potřebují. Já osobně bych paní snesla modré z nebe, ale počítám, že kdybych se jí na prahu objevila se dvěma dětmi na vozíku, spíš bych jí přitížila. Tedy pomůžu aspoň takhle. Vy, všichni tři mí pravidelní čtenáři, sdílejte, prosím, přeposílejte, informujte, je to sakra potřeba:


Ve světle takového příběhu si každý musí uvědomit, že se má jako prasátko v ječmeni. A já doufám, a přeji z celého srdce postižené rodině, aby našla novou sílu a všechnu tu tíhu unesla.