Světlá a temná strana Síly

4. února 2018 v 21:34 | Prdlá Prvomatka |  Jen tak se trochu vypsat....
Kdo čeká recenzi nejnovějších Star Wars, ten má smůlu. Jednak proto, že tohle bude velmi hluboké, oduševnělé dílo, plné zajímavých postřehů a nekonvenčních myšlenek z pera Prdlé Prvomatky a za druhé jsem nejnovější Hvězdné války ještě neviděla, což je momentálně mé největší trápení číslo jedna.

Nedávno jednu takovou duchaplnou myšlenku vetkla velmi hluboko do tenké vrstvy mé šedé kůry mozkové má úžasná kamarádka Alice. Seděly jsme spolu v jejím fantastickém malém domečku ve francouzském stylu v podhůří nejmenovaných českých hor, v krbu plápolal oheň, my jsme trávily tu nejlepší šumavskou bramboračku, jakou kdy můj vybíravý jazýček okusil a koštovaly druhou láhev vína. Prostě nadmíru úžasný večer, na jaký se vzpomíná ještě i na smrtelném loži. Uprostřed rozhovoru Alice přivřela víčka, změřila si mě zkoumavým pohledem a děla: "Prdlá Prvomatko, pro tebe musí být svět úžasné místo, že?"
A mně spadla čelist.
Samotnou by mě tahle myšlenka nikdy nenapadla, byť kudy chodím, tudy razím motto Užij dne. Opatrně jsem přitakala a myšlenku odložila do šuplíčku "vyřídit později".

Později od té chvíle přišlo ještě mnohokrát a Myšlenka (teď už si své velké M plně zaslouží, neb se stala trvalým nájemníkem mé dlouhodobé paměti) se vynořuje se svou roztomilou naléhavostí a půvabnou jednoduchostí několikrát denně. Ano, svět je pro mě jeden velký lunapark. Byl stvořen k mé soukromé osobní kratochvíli a já se rozhodla užít si každou jednu atrakci. Dlouho, opravdu velice dlouho jsem žila ve velmi mylném pocitu, že když si ostatní myslí, že jsem chudinka a určitě roním krokodýlí slzy v množství dva až tři Baumax kyblíky na úklid denně, měla bych se podle toho chovat. Na otázku "Jak je?" odpovídat s kyselým úsměvem a hlavou mírně naklopenou do strany skromným "Ale jó, jde to." Sem tam si podtěžovat na těžký osud a všeobecnou krutost bytí, během rozhovoru zmínit nemoci mých dětí a neochotu zlepšit svůj stav. Když to okolí tak chce, měla bych to rozdávat.
Není to pravda. Teď už to vím. (Ano, přiznávám, že pobírat rozum na prahu čtyřicítky je tak trochu ostuda, ale na mou obranu, jen jsem se snažila vyhovět.)
I když mám za sebou to, co za sebou mám, před sebou jen hromadu otazníků a žádné odpovědi, trvám na tom, a to, prosím, velice důrazně, že já nejsem chudinka. Jsem tady ráda i se dvěma postiženými dětmi a mužem, který shazuje hmotnost tří našich synů, aby vyhověl firemním pravidlům, díky čemuž je lehce zpruzelý a věčně v tahu za sportem. I přesto, že se ta mrcha rakovina může vrátit. No a co. Teď a tady je nádherně. Mám střechu nad hlavou, mám co jíst, a za chvilku tu máme jaro, nejkrásnější část roku. Matýsek se Šimonkem se na mě celé dny culí a sportovec mi každý večer po běhu vlepí jednu upocenou pusu. Můj život má smysl, jakýs takýs řád a je k prasknutí nacpaný láskou.

Ne všichni to štěstí mají. Dlouho jsem přemýšlela, jestli sem odkaz dám nebo ne, už tak je tu dost smutno. Ale dnes jsem nabitá energií, takže dám a nechám vás plakat. A potom možná pomoci, tam, kde to opravdu potřebují. Já osobně bych paní snesla modré z nebe, ale počítám, že kdybych se jí na prahu objevila se dvěma dětmi na vozíku, spíš bych jí přitížila. Tedy pomůžu aspoň takhle. Vy, všichni tři mí pravidelní čtenáři, sdílejte, prosím, přeposílejte, informujte, je to sakra potřeba:


Ve světle takového příběhu si každý musí uvědomit, že se má jako prasátko v ječmeni. A já doufám, a přeji z celého srdce postižené rodině, aby našla novou sílu a všechnu tu tíhu unesla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama